Ráno se probouzíme do krásného dne. Opět jsme vzhůru jako první, Martin s Boďanem vše pozorují ze svého stanu, Pavel se tváří, že tu není a Hanka se nechává slyšet, že se těší, až budeme mít lepší nafukovací karimatky a budeme ráno ležet déle 😀 Následuje náš obvyklý ranní rituál. Vaříme čaj, zaléváme kaši a ještě do ní nasbírám pár čerstvých borůvek. Když už všechny prudíme dost dlouho, nakonec vstávají a také snídají. Pavel si dělá hodně zvláštní snídani 😉 Namaže si pšeničnou tortillu paštikou, nakrájí si na ní salám a sýr a všechno ještě posype studentskou směsí :-D, ale když mu to chutná, tak proč ne.
Od Kamzičí skály vycházíme po modré turistické značce. Cesta je kamenitá a brzy se napojujeme na žlutou. Lehce klesáme až do Videlského sedla (930 m.n.m.). Tady teprve začíná veškerá sranda. Čeká nás velmi prudké stoupání na Malého děda (1368 m.n.m.). Nějak jsem popadla druhý dech a kopec téměř vybíhám. Vpředu jde Martin s Boďanem a neustále se diví, že se k nim přibližuji a Dáda za mnou mě zase nemůže dohnat. Občas se mi tohle do kopce stává, najednou se nakopnu a jedu hlava nehlava. Docházíme na chatu Švýcárnu. Je zde nádherný výhled na Praděd i na horní nádrž vodní elektrárny Dlouhé Stráně. Využijeme toho, že se na chatě skvěle vaří a obědváme. Já si dávám svíčkovou (myslím si, že je zasloužená po tom vyběhnutém kopci 🙂 ), a nesmí chybět dezert v podobě borůvkového koláče. Před chatou se ještě zastavíme u zvoničky, která byla postavena v roce 2006 jako pomník zesnulých horalů.
Dále pokračujeme po červené jesenické magistrále až pod Praděd. Zde se rozdělujeme na 2 skupiny. Hanka s Boďanem nechtějí jít na Praděd a proto zde zůstávají. Necháváme jim tu batohy. Zbytek šlape na nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku Praděd (1491 m.n.m.). Na vrchu se nachází rozhledna. Celková výška stavby je 146,5 metrů, jeho horní plošina je nejvyšším bodem v České republice. Z vyhlídkové plošiny spatříte Sněžku, Lysou horu, Radhošť, při dobré viditelnosti také Vysoké Tatry nebo Malou Fatru. My jsme měli krásné počasí a nádhernou viditelnost, ale na vyhlídkovou plošinu jsme nešli. Proudí sem obrovské množství lidí, kteří parkují nebo se nechají vyvézt autobusem až k Ovčárně. Na stráni téměř pod vrcholem je ohrada s horskými kravami, které jsem nazvala borůvkové kravičky 😀 Pasou se totiž mezi samým borůvčím (jestli pak dávají borůvkové mlíčko? 😉 ). Kupujeme si zmrzlinu, uděláme pár fotek a vracíme se za Hankou a Boďanem. Ty si mezitím dali šlofíčka.
Klesáme po asfaltové cestě k Ovčárně, kde se odpojujeme od magistrály i davů lidí. Vydáváme se po naučné stezce po hřebenech – světem horských luk. Tato naučná stezka vede po vrcholech vyšších než 1000 m.n.m., což je už nad hranicí lesa a proto se zde rozkládají překrásně horské travnaté pláně. Jsem vždycky touto krajinou neskutečně okouzlena. Nad Ovčárnou míjíme Petrovy kameny a pokračujeme dál přes Vysokou holi, Velký Máj až pod Jelení hřbet, kde u Jelení studánky táboříme. Nachází se zde kamenný přístřešek, ale my jsme se rozhodli ustlat si vedle přístřešku na paloučku. Závěr cesty od Ovčárny byl sice naprosto úchvatný co se přírody a scenérií týče, ale fyzicky jsem toho měla už plné zuby. Byla jsem unavená a šlapalo se mi špatně. Proto jsem šla taky jako poslední.
Po příchodu k Jelení studánce jsme si rozložili karimatky a vyhřívali se na sluníčku, odpočívali jsme. Uvařili jsme si večeři, protože jsem měla už velký hlad a postavili si tarp. Dál jsme jen tak posedávali a povídali si s ostatními poutníky, a že jich nebylo málo. David s Hankou dokonce hráli Hanafudu. Celkově jsme za dnešní den ušli 20 km s celkovým převýšením 1300 m.
