Ráno se budíme do krásného slunného dne. Cítím se naštěstí lépe. Vaříme si čaj a zaléváme si kaši, do které jsem nasbírala čerstvé borůvky 🙂 Kluci jako vždy nechtějí vstávat, ale to nechce ani Hanka s Pavlem 😀 Zatím se snažíme usušit tarp a spacáky. Po snídani ještě probíhá porada, kudy půjdeme a kam až chceme dojít. Vycházíme a opět šlapeme do kopce po zelené turistické značce až na vrch jménem Vozka (1377 m.n.m.) Cesta je ale ztěžována všudy přítomnými borůvkami. Na vrcholu jsou krásné skály, z kterých jsou nádherné výhledy na téměř celý Hrubý Jeseník včetně nejvyššího vrcholu Pradědu.
Z Vozky stále pokračujeme po zelené až do sedla pod Vřesovkou. Potkáváme velké množství výletníků, protože zde křižujeme jesenickou magistrálu. U rozcestí svačíme, odpočíváme a v dálce slyšíme hřmění. Bohužel se na nás žene dost velká bouřka. Debatujeme co dál a nakonec padne rozhodnutí, že budeme pokračovat, protože se stejně nemáme kde schovat. Mám strach, protože se na treku bouřek opravdu bojím. Nicméně šlapu dál. V okamžiku kdy začínáme klesat, začíná pršet, oblékáme bundy a spěcháme, abychom byli co možná nejníž. Za chvíli začnou padat kroupy, tak se schováváme za stromy, protože je to fakt smršť. Všechno trvá 5-10 min, pak už jen prší. Šlapeme dál. Pro mě je to nějaké psychicky náročné. Bouřky jsem se bála a teď jdeme z velmi prudkého kopce. Cesta je rozbahněná a dost to klouže, naštěstí mám trekové hole. Dost proklínám Martina, že vybral tenhle prudký sestup. Scházíme k přístřešku, kde se rozhodneme chvíli zůstat. Obědváme a kecáme s cyklistou, který tu čeká, až přestane pršet. Podle radaru to vypadá, že jen tak nepřestane. Začínám být pěkně naštvaná. Mrzí mě, že prší a jsme celý mokří (jo vím hloupost, ale nějak nemám svůj den). Pršet jen tak nepřestane, tak jdeme dál. Pokračujeme do Bělé pod Pradědem. Cestou přestává pršet a vykoukává sluníčko. Začíná se dělat pořádná prádelna. V Bělé pod Pradědem zasedáme v hospůdce, objednáváme jídlo a sušíme na plotě mokré věci. Psychicky jsem úplně rozložená, momentálně mám pocit, že nasednu na první autobus, který tu pojede. Sluníčko naštěstí dělá svoje, brzy mi uschnou boty i oblečení a tak můžeme zase pokračovat dál v putování.
Vyrážíme po modré turistické značce podél Borového potoka. Najednou se mi šlape perfektně, cesta pěkně odsýpá. Na rozcestí se naše parta rozděluje. Já s Martinem a Boďadem pokračujeme po modré a David, Hanka a Pavel se vydávají po neznačené zkratce. Cesta je náročná, protože opět stoupáme do kopce. Dneska už toho bylo nějak hodně. Konečně docházíme ke Kamzičí skále, kde dneska budeme spát. Je zde pramen Zaječího potoka, takže i vodu máme. S Hankou a Pavlem si jdeme uvařit večeři na skálu, kde je nádherný výhled na západ slunce. Martin s Boďanem si vaří u stanu. Nechtíc kopnu klukům do ešusu a jejich asijcká polévka se rozlije do jehličí 😀 Boďan zachraňuje situaci a že těch nudlí je škoda, že byly výborné, tak je začne jíst ze země 😀 V lese opět nacházíme obří houby. Celkově jsme dneska ušli 19 km s celkovým převýšením 1670 m.
