Už v noci začíná pořádně pršet a i ráno je celé upršené. Děláme si k snídani vajíčka v té obrovské kuchyni a užíváme si tenhle komfort. Po snídani se domlouváme s Martinem a Boďanem, že přeci jen půjdeme ven a podíváme se po místních zajímavých místech. A že jich tu je spousta 🙂 Nejdříve zastavujeme u jeskyně Grjótagjá. Je to jeskyně s termálním jezírkem. Dřív se tu lidé hojně koupali, ale po erupcích sopky Krafla v letech 1975-1985 stoupla teplota vody k 50 °C. Dnes už teplota není tak vysoká, ale koupání je zde zakázáno. Taky se zde točila milostná scéna Jona Snowa z Hry o trůny, takže se tohle místo ještě více zpopularizovalo. Pokračujeme ke kráteru sopky Hverfjall, který dominuje okolí. Parkujeme pod kráterem a nahoru musíme pěšky. Svahy kráteru jsou pokryté černou sutí a kameny. Samotný kráter je obrovský, má kruhový tvar o průměru přibližně 1 km. Vznikl před cca 2500 lety během jedné erupce trvající několik dní. Cestou nahoru začíná opět dost pršet a hlavně šíleně foukat. Island nám ukazuje i jeho drsnou tvář, ale to už k tomu cestování patří.
Z kráteru jsou vidět nádherně zbarvené keře a stromky do podzimních barev. Miluji, jak se na podzim všechno zbarví do žluta, oranžova a červena, takže je to pro mě krásná podívaná. Dál jedeme do Dimmuborgiru, což je poměrně rozsáhlé území neobvykle tvarovaných lávových polí. Je zde spousta vulkanických jeskyní a skalních útvarů, připomínajících zřícenou starověkou pevnost. V překladu slovo Dimmuborgir znamená temné hrady. Podle Islanďanů je Dimmuborgir místo spojující zemi s peklem. Podle severské mytologie je Dimmuborgir místem, kde satan přistál po tom, co ho svrhli z nebe, čímž vytvořil tyto zvláštní lávové útvary. Oranžově zbarvené vrby podtrhují krásu a mystičnost toho místa. Bohužel nám začíná opravdu dost pršet a my už jste skoro celý mokří. Proto se vracíme zpátky do ubytovny, kde si dáme oběd a usušíme se. Podle předpovědi, by snad odpoledne mohl déšť trochu ustat.
Po obědě a usušení ještě vyrážíme na jedno z vulkanicky nejaktivnějších míst na Islandu a to k sopce Krafla. Sopečná činnost zde vytvořila jasně barevná kráterová pole a bahenní jezírka. Geotermální energii využívá i nedaleká elektrárna. Poslední sopečná činnost zde byla zaznamenána v 80. letech minulého století. Normálně by se mělo dát dojít až na vrchol sopky, ale jelikož nebylo hezky, tak cesta byla zavřená. Musíme se tedy spokojit s menším kráterem Krafla Viti kráter, který je nyní zaplněný vodou. Vydáváme se ještě na nedaleká lávová pole Leirhnjúkurshraun. Patří do mohutného vulkanického komplexu sopky Krafla a vytvořila se zde spousta bahenních jezírek a puklin, ze kterých stoupá teplá pára a síra. Vzduch je zde prosycen výpary síry, které mají velmi charakteristický zápach. Místo je to opravdu impozantní. Nikdy jsem nebyla takhle blízko nějakému vulkanicky aktivnímu komplexu. Lávová pole jsou ohromná a člověk by se v nich brzy ztratil. Bohužel stále dost prší a hlavně na některých místech neskutečně fouká. Vracíme se tedy k autu zase úplně mokří. Ještě, že se máme kde ohřát a usušit. Zbytek odpoledne trávíme v naší obrovské jídelně, která je čirou náhodou také postavena na lávovém poli 😉
