Vypadá to, že včera se to všechno vypršelo a my máme dneska úplně luxusní počasí. Vstáváme dřív, abychom stihli na 9h zabookovanou loď na pozorování velryb. Husavík je malebné rybářské městečko a prý to bylo místo, kde se jako první trvale usadili seveřané během osidlování Islandu. Místní záliv je bohatý na plankton a jiné drobné živočichy, takže zde žije několik druhů kytovců a je snadné je tu pozorovat. Hodně se těším, protože velryby jsem ještě nikdy neviděla. V přístavu nás oblékají do kombinéz, aby nám nebyla zima, a naloďujeme se na starou rybářskou loď. Už po pár minutách je mi jasné, že tohle nebude nejlepší zážitek. Loď se neskutečné houpe ve vlnách a mně se dělá dosti špatně. Nějaké kytovce jsme skutečně viděli, ale bylo jich málo a dost z dálky. Plavba trvala 3h a já to praktické celé protrpěla, takže příště si to odpustím.
Z Husavíku to bereme severně a přijíždíme do národního parku Jökulsárgljúfur. Na západě tvoří hranici NP řeka Jökulsá á Fjöllum, což je nejmohutnější řeka na Islandu, která vytéká zpod ledovce Vatnajökull. V nejsevernější části NP je mohutný kaňon Asbyrgi ve tvaru koňské podkovy. Kaňon vznikl následkem nejméně dvou katastrofálních záplav jökulhlaup způsobených erupcemi pod ledovcem Vatnajökull. Erupce vyvolaly masivní tání ledovce a následné obrovské záplavy vyhloubily kaňon během několika dní. Podle islandské mytologie jde ale o otisk kopyta létajícího osminohého koně boha Ódina – Sleipnira. My jsme si zde udělali krátkou procházku. Kaňon hrál všemi barvami z právě probíhajícího podzimu a tak bylo na co koukat.
Pokračovali jsme proti proudu řeky k Hljóðaklettar. Jedná se o pozoruhodné čedičové útvary vzniklé sopečnou činností. Procházeli jsme mezi čedičovými skalami, které měli tvar různých růžic, jeskyní a harmonik. Hned vedle protéká mohutná řeka Jökulsá á Fjöllum. Tohle místo mělo neuvěřitelnou sílu a byl to pro mě jeden z nej zážitků na celém Islandu. Nikde jsem nic podobného neviděla a do toho ten nádherný podzim. Člověk vůbec nedokáže pochopit, co ta příroda dokáže vytvořit. Nachází se tu také vyhaslá sopka Rauðhólar, jejíž svahy hrají různými odstíny červené, okrové, žluté a šedočerné barvy. Prostě úchvatné místo.
Na nejvodnatější řece Islandu se nachází také nejmohutnější vodopád, který se jmenuje Detifoss a nachází se na samé jižní hranici národního parku. Voda padá z výšky 44 m a vodní tříšť je vidět z velké dálky. Před Detifossem je ještě jeden menší vodopád a to Selfoss. Takže selfie se Selfossem muselo být 😀 Dneska to byl dlouhý den a k autu jsme se vraceli už téměř za tmy.
