Budíme se do krásného rána. Využijeme toho, že v kempu je velký stan s lavicemi a stoly, kde si můžeme uvařit jídlo, a nefouká na nás. Po snídani všechno zabalíme, naposledy se pokocháme nádhernými výhledy a vyrazíme na nejznámější islandský trek a to Laugavegur.
Procházíme vrbovým lesem. Z počátku trochu stoupáme a pak opět klesáme dolů k řece, kterou musíme přebrodit. Je to naše první brodění na Islandu. U řeky potkáváme francouzský pár, který se také chystá na brodění. Muži to jde velmi dobře, ale žena se dost bojí, tak se pro ni muž vrací a bere jí batoh a pomáhá ji se stabilitou. Není to nijak těžký brod. Je široký cca 4-5 metrů, ale uprostřed je proud docela silný a člověk se musí skutečně zapřít. Pro přebrodění rychle usuším nohy a obléknu si kalhoty a boty, abychom mohli zase pokračovat. Cesta se vlní a chvíli šlapeme do kopce a pak zase klesáme. Máme úchvatné výhledy na ledovce i hory. Na jedné louce se zastavujeme, dáváme si oběd a kocháme se těmi neskutečnými scenériemi.
Opět klesáme k další řece, přes kterou je už naštěstí most. Cesta dále vede po naprosté rovině, kde nám to ale stěžuje sopečný písek, po kterém se nejde úplně nejsnadněji. Sluníčko svítí a my si to užíváme, po těch dvou dnech, kdy jsme 1000 metrů nestoupali a opět sklesali. Potkáváme poměrně dost lidí, protože jsme zhruba v půlce dnešní etapy a tak potkáváme hikery, kteří vyrazili z chaty Emstrur, která je naším dnešním cílem. Cesta se začíná pomalu zase vlnit a mi chvilku šlapeme do kopce a pak zase z kopce.
Mezi lidmi, kteří jsou vproti směru, si najednou všímám našeho známého Holanďana. Zastavujeme se s ním a ptáme se, proč se vrací, Říká, že to včera přešvihl, když spojit dvě etapy do jedné a ušel zhruba 30 km. Začalo ho velmi bolet koleno a navíc se i dost špatně vyspal, protože na chatu dorazil pozdě a už pro něj nezbyl rovný plácek pro stan. Koleno ho bolí natolik, že se rozhodl to otočit a v cestě nepokračovat. Je to smutné, ale i to občas k trekování patří. Rozloučíme se a popřejeme mu šťastnou cestu a ať je mu brzy lépe. Po pár kilometrech potkáváme další skupinku lidí v protisměru a mezi nimi i dva Čechy, které si pamatuji z letadla a dokonce i z kempu v Reykjavíku. Dáme se s nimi do řeči. I oni prý spali v Emstruru z kopce, protože také přišli pozdě a už na ně nezbyl rovný plácek. Tohle by se nám stát nemělo, vyráželi jsme brzy a cca v 15h už bychom měli být u chaty.
Cesta nás vyhoupne na nádhernou plošinu, z které je na jedné straně krásný pohled do kaňonu, a na druhé straně neskutečný výhled na ledovec Mýrdalsjökull. Chvíli blbneme s fotkami, dáváme svačinku a pak pokračujeme svižně dál. Za námi se to začíná dost mračit a nám ještě kousek cesty zbývá. Překračujeme řeku Fremri-Emstruá, která budí obrovský respekt. Je to opravdu divoká ledovcová řeka s obrovským průtokem. Hučí to tu tak, že není slyšet vlastního slova. Celou atmosféru umocňuje čím dál tím víc se mračící obloha s blížícím se deštěm. Přeběhneme most a začneme stoupat do největšího krpálu (200 výškových metrů na 1 km) dnešního dne. Stoupání je to výživné a ještě k tomu se jde v sopečném písku, v kterém se jde opravdu špatně. Navíc začíná pršet 🙁 Když vyfuním kopec, tak už nám chybí jen zhruba kilometr k chatě. Déšť se docela rozjíždí, a ač se snažíme dost spěchat, tak celkem zmokneme.
Na chatu přicházíme brzy a rovných plácků je tu dost. Stále ještě prší a celé podloží je zde ze sopečného písku a do toho se úplně náš tarp nestaví nejlépe. Je tu naštěstí spousta kamenů a David se hned pustí do stavění tarpu. Já jdu k chataři zaplatit za nocleh. Bohužel jim ale nefunguje platbní terminál a my hotovost nemáme. Jsme tedy požádáni, ať zaplatíme zítra na další chatě. Mezitím, co David staví stan, tak já jsem zalezla do „společenské místnosti“, rozuměj velký party stan se stoly a lavicemi, a vařím si brzkou večeři, protože se do mě dává dost zima, jak jsem zmokla. Zhruba po hodině se déšť uklidňuje a vylézá opět sluníčko a tak si dávám ven sušit mokré věci. David si také všimne chataře, který vyběhl před chatu bez trička a s činkami, pustil si písničku od Enyi a začal posilovat 😀 No proti gustu žádný dišputát. Potkáváme tu také velmi milou skupinku Čechů z Ostravska, kteří jdou stejný směrem jako my. Jsou to dvě holčiny a jeden muž, všichni okolo 40 let. Když se domlouvají, co budou vařit k večeři, tak jedna z nich navrhne, zda by si nedali brkaši. V tom je ale zastavena vedoucím výpravy, že brkaši si musejí nechat až na konec, že je to to nejlepší co mají 😀 Nakonec si opékají vysočinu, a přidávají k tomu kuskus. Povídáme si s nimi opravdu dlouho. Večer se však rozloučíme a jdeme do spacáků.
Dneska jsme ušli 15 km s celkovým převýšením 1250 m.