Plní se mi další můj cestovatelský sen – přechod bulharského pohoří Rila s nejvyšší horou Balkánského poloostrova Musalou (2925 m.n.m.). Jedeme pouze s Martinem, protože Boďan už neměl dovolenou a prý si na takové hory netroufá. Jako dopravní prostředek jsme si zvolili letadlo. Přeci jen je to nejrychlejší a kupodivu také nejlevnější způsob dopravy do Sofie. Na letiště Václava Havla jedeme společně, protože Martin naposledy letěl před 35 lety a David asi před 15 😉 Sraz máme na Nádraží Veleslavín, ale už cesta na místo srazu byla trochu krušná, jak pro Martina tak pro nás. Martinovi totiž vypadla plomba a to není úplně ideální stav před odjezdem do hor. Ráno tedy musel ještě za zubařem, aby mu zaplnil vypadlou plombu. My s Davidem vyrážíme brzy ráno autem z Pardubic. Máme totiž trochu složitější logistiku cesty, poněvadž hned druhý den po příletu jdeme mojí kamarádce Blance na svatbu, takže se už nebudeme vracet domů do Pardubic. Naše první zastávka je tedy u Blanky, kde předávám svatební sušenky, které jsme pro ni pekla. Pak přejíždíme do Modřan, kde necháváme auto a zbytek věcí na svatbu (oblek, šaty, dárek, atd.) u Davidovy mamky a dál pokračujeme tramvají. Chtěli jsme dojet tramvají na Staroměstskou a pak metrem až na Nádraží Veleslavín, jenže u Podolské vodárny tramvaj najednou končí s tím, že dál máme pokračovat náhradní autobusovou dopravou. No když jsme viděli ty davy lidí, kteří čekali na autobusy, tak jsme se rozhodli dál jít pěšky na Palackého náměstí na metro. Stejný nápad mělo i spoustu dalších lidí a proto v obou směrech proudí davy. Cestou do mě vráží neohleduplný cyklista, ale naštěstí se mi nic nestalo, jen ,,nabourané“ rameno trochu bolí. Na Výtoni konečně chápeme, co se stalo, že tramvaje dál nepokračují. Jedna z nich shodila trolej, ale už tu byli technici, kteří dávali situaci do pořádku. Rychle se tedy přesouváme na Palackého náměstí a dál pokračujeme metrem. Martin už na nás na Veleslavíně čeká a tak se plynule přesouváme autobusem na letiště.
Před samotným odbavením, Martin ještě přeskládává batoh a přendává některé věci k Davidovi, protože se nevejde do váhového limitu, který je 23 kg! Odbavení i pasová kontrola proběhly bez problémů. Jen na osobní kontrole měl Martin štěstí a byl vybrán na důkladnější prohlídku 😉 Vzlet byl parádní a my měli možnost si prohlédnout celou Prahu. Když jsme se blížili k Sofii, tak jsme prolétávali oblačností, která s sebou nesla turbulence, které opravdu nebyly příjemné a já se trochu bála (turbulence úplně nesnáším a vždycky mám zavřené oči a jsem úplně vmáčknutá do sedadla, David si ze mě dělal trochu srandu). Nicméně jsme v pořádku přistáli na sofijském letišti. Celkově let trval 2h a dostali jsme i občerstvení. V příletové hale jsme čekali celkem dlouho na naše batohy, ale nakonec všechny dorazily, z čehož jsme měli radost. 😉
Byly tři hodiny a plán na dnešní odpoledne byl jasný. Potřebovali jsme vybrat nějaké bulharské peníze, dostat se do hotelu, sehnat kartuše na naše vařiče a dokoupit ještě jídlo, která nám chybělo. Z bankomatu na letišti jsem tedy vybrala peníze a šli jsme na metro do centra města. Lístek stál 1,6 leva (cca 21 Kč). Měla jsem najité nějaké outdoorové obchody, kde by mohli mít kartuše k vařičům. První se nacházel zastávce Joliot-Curie. Když jsme přecházeli přes přechod, tak nás zastavila paní s otázkou: ,,Vy mluvíte česky?“. S paní jsme se dali do řeči. Mluvila pěkně česky, protože ještě za komunistů studovala v Brně architekturu. Vyzvídala, kam máme namířeno a doporučila nám Rilská jezera, která jsou prý krásná, i když tam nikdy nebyla :-D. Dala mi i telefonní číslo, že kdybychom cokoliv potřebovali, tak ať jí zavolám. Rozloučili jsme se a my pokračovali do obchodu. Tam měli jen plynovou kartuši na náš typ vařiče, ale na Martinův ne. Koupili jsme si tedy jednu kartuši (230 g), která nám stačila pro dva lidi na celých 8 dní díky půjčenému Jetboilu.
Vrátili jsme se do metra a pokračovali jsme do centra Sofie, kde jsme měli rezervovaný hotel. V recepci nás velmi potěšili, protože pro nás neměli námi rezervovaný pokoj, ale za stejné peníze jsme dostali apartmán, který měl i vanu ;-). Moc jsme se zde ale nezdrželi, protože jsme se vydali nakoupit ještě nějaké potraviny. Obchod Billa byl hned naproti hotelu, takže jsme zašli nejdříve tam. Museli jsme také sehnat plynovou kartuši na Martinův vařič. Spojili jsme to s procházkou po Sofii. V centru města se nachází prakticky na jednom náměstí mešita (Banja Bashi, postavená 1576, v době osmanského impéria, je to dnes jediná mešita v Sofii), pravoslavná katedrála Svaté neděle a synagoga, která je největší sefardská synagoga v Evropě. Trochu mě to překvapilo, ale tady s tím neměli žádný problém a nikoho to nijak nevzrušovalo. V outdoorovém obchůdku nakonec nalézáme kartuše vhodné na Martinův vařič. Kupuje rovnou 3 kusy, protože Martin si prostě rád vyvařuje 😉 Narazili jsme ještě na Lidl a tak jsme nějaké potraviny nakoupili ještě tam.
Po návratu na hotel jsem domluvila s recepčním rezervaci pokoje na zpáteční cestu. Byli jsme už pěkně hladoví a tak jsme zapluli do hotelové restaurace. Vypadala pěkně a mě už se hlavně nechtělo nikam chodit. Dali jsme si večeři, a jelikož jsem už byla docela utahaná, tak jsme se vrátili na pokoj. Naposledy jsem si dala ještě horkou vanu a hurá do postele. Dneska toho bylo celkem dost. Na Martina je však ještě brzy a tak vyráží do víru velkoměsta.
