Budíme se do krásného slunečného dne. V noci jsem moc nespala, ale to mám vždycky, když spím někde poprvé. Snídani jsme měli v hotelu a byla ve formě švédských stolů. Sice to nebyl žádný zázrak, ale najedli jsme se dobře. V klidu jsme se zabalili a vyrazili na hlavní vlakové nádraží, které leželo pouhých 15 min pěšky od hotelu. Vlak, kterým jsme jeli, vypadal jako hodně staré české vlaky s kupé. Našli jsme si tedy prázdné kupéčko, z čehož jsme měli radost, ale než se vlak rozjel, tak k nám nějaká učitelka přišoupla 5 kluků fotbalistů (cca 10 let), kteří byli fakt na zabití. Jízdenky Martin zařídil už v Praze, takže jsme je nemuseli kupovat na nádraží. Jízda trvala cca 1,5 h a my vystoupili v Kostenci. Potřebovali jsme se ještě přesunout do 9km vzdálené vesničky, která se také jmenuje Kostenec 😉 Nejdřív jsme si mysleli, že zkusíme autobus, ale nebyli jsme schopni se s místními domluvit, v kolik autobus pojede. Nakonec jsme využili taxík. Pán měl malou Dacii, do které jsme se sotva vešli (já jsem batoh musela mít na klíně), ale dovezl nás přesně tam, kam jsme potřebovali. Nějak jsme nevěděli, kolik mu máme zaplatit, protože neměl taxametr 😀 Tak jsme se mezi sebou domluvili, že 10 leva (130 Kč) by mohlo být adekvátní. Taxikář byl nadšený, tak jsme pro něj asi byli dobrý výdělek 😉 Na parkovišti, kde nás taxikář vysadil, vyvěraly termální minerální prameny. Bylo jich zde několik o různé teplotě. Na druhém břehu potoka dokonce stály lázně Therma – Kostenec. Neváhala jsem a hned si do Martina rýpla, že příště by to chtělo jít v opačném směru, abychom se po skončení mohli naložit do termálních lázní.
Kolem 13h jsme se u termálních pramenů pustili do oběda a poté už konečně vyrazili po svých. Začali jsme stoupat. Kostenec, odkud vyrážíme, leží v nadmořské výšce 845 m.n.m. Cesta byla kamenitá, ale široká a hlavně pozvolná. Jezdila tu totiž i auta. Cca po ujitém 1 km jsem si špatně šlápla a podvrkla jsem si kotník. Myslela jsem si, že tady pro mě cesta končí. Za chvíli se pro mě vrátil David a byl docela vyděšený, proč sedím uprostřed silnice. No co vstala jsem a pokračovala dál, ale kotník docela bolel. Stáhla jsem si ho pružným obinadlem a často jsme dělali přestávky. Zastavili jsme na mostku a já si šla kotník schladit do ledové vody. Za chvíli jsem tu nohu ani necítila, jak ta voda byla ledová. Ukázalo se, jak šťastná byla tato přestávka. Koukali jsme do mapy a chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali. Naštěstí na stromě nad říčkou byla cedulka s jejím názvem a podle toho jsme určili, kde jsme a zjistili, že cca za 50m máme odbočit do lesa. Nebýt tohoto zastavení, tak bychom odbočku jistě přešli, protože značení bylo víc než mizerné.
Pokračovali jsme dál po zelené turistické značce, které vedla pěšinkou v lese do prudkého kopce. Velmi záhy jsme zjistili, že značení není nic moc (asi jsme zhýčkaní značením tady u nás). Na rozcestích nebylo jasné kam pokračovat, takže jsme si to tipli a bohužel špatně. David zjistil, že cca po 200m se mu cestička před očima ztrácí. Vrátili jsme se na rozcestí a značku našli. Byla ale tak špatně umístěna, že z našeho směru nebyla vůbec vidět. Stoupání bylo občas už opravdu náročné a Martin začal navrhovat, že najdeme vodu a utáboříme se. Mě i Davidovi to přišlo ještě brzy, bylo ještě světlo a nebylo tam úplně dobré místo na spaní. Nicméně asi po hodině šlapání les ustoupil a před námi se otevřelo údolí, které bylo ideální pro nocování. Tekla tam i strouha, takže i vodu jsme měli. Našli jsme relativně rovný plácek a začali s Martinem stavět stan. David šel mezitím filtrovat vodu. Rozložili jsme si spaní a šli si uvařit večeři. Kotník stále bolel, namazala jsem si ho Traumaplantem a zavázala. ,,Zábava“ ovšem začala, až když jsme zalezli do spacáků. Zjistila jsem velmi rychle, že plácek, na kterém stan stojí, není rovný, ale z kopce. Po nové karimatce mi spacák neskutečně klouzal a já pořád sjížděla. David tento problém neměl, protože používá quilt, tudíž leží tělem přímo na karimatce. Poradil mi, abych si karimatku dala do spacáku a mě napadlo, že bych si z toho mohla udělat taky takový quilt. Rozepla jsem si tedy spacák, karimatku nacpala do prostoru na nohy, lehla si na ní a spacákem se jen přikryla. Fungovalo to skvěle 😉 Jen kotník mě hodně bolel i vleže, a já nevěděla jsem, jak si mám lehnout. A také jsem se bála, jak s ním budu moct šlapat dál.
Nějak jsem nemohla usnout, trochu jsem se bála, přiznávám se. Stále jsem čekala, kdy na nás vyběhne ten medvěd a kupodivu se tak nestalo 🙂 V noci jsem se vzbudila a potřebovala strašně na záchod. Když jsem vylezla ze stanu, tak na mě čekala neuvěřitelná podívaná. Noční obloha byla naprosto úžasná a okouzlující. Nikde nebyl žádný zdroj světla, takže hvězdy úžasně svítily a nebe bylo bez mráčku. V životě jsem neviděla takhle úžasnou oblohu. Tolik hvězd pohromadě. Totálně mě to okouzlilo 🙂 a vím, že tady nemůžu úplně plně popsat svoje pocity, které z toho mám. V tu chvíli jsem byla neskutečně šťastná, že tam můžu být, že můžu tohle vidět a že se mi plní můj sen.
Celkově jsme za odpoledne ušli 10 km z Kostence (845 m.n.m.) pod chatu Belmeken (1950 m.n.m.) s celkovým převýšením 1300 m.