Opět se budíme do krásného slunečného dne. Vaříme si vodu, zaléváme kaši a děláme čaj. Kotník stále bolí, takže ho zase namažu Traumaplantem a obvážu obinadlem. Po snídani zabalíme věci a pokračujeme ve stoupání. Prodíráme se klečí, až dojdeme k nedaleké chatě Belmeken, kde je jezero. Děláme zde delší pauzu. Potřebujeme doplnit vodu a filtrování skoro 10l vody už zabere dost času. Docela nás zde překvapí nějací bežci, kteří doběhnou k chatě, tam se otočí a běží zpátky. Během hodiny co jsme tu strávili, tak kolem nás proběhli snad 4 skupinky. Když jsme si doplnili vodu, byl čas se zase posunout dál. Od chaty nás čekalo velmi prudké, ale krátké stoupání. Konečně jsme se dostali nad hranici lesa i kleče a kolem nás se začaly rozprostírat horské louky a hlavně naprosto božské výhledy, po kterých jsem velmi toužila.
Cesta vedla stále do kopce a já jsem toho už začínala mít plné zuby. Bylo to dost vyčerpávající už druhý den jít stále do kopce. Dali jsme si tedy obědovou pauzu, udělali jsme si iontový nápoj, který mě nakopnul, a mohli jsme zase pokračovat dát. Konečně jsme došli do sedla, odkud byly božské výhledy. Poprvé vidíme majestátní nejvyšší horu Bulharska i Balkánského poloostrova Musalu s 2926 m.n.m. V sedle chvíli váháme kudy jít. Papírová mapa ukazuje, že červená značka obchází celý kopec, který je před námi. Jenže cestičku zřetelně nevidíme. Horské značení tyčemi vede přímo vzhůru na vrchol, jenže tam také nevede pěkná cestička, jsou to spíš kameny a velké balvany, takové dvojkové lezení. Tyče jsou pospojované ocelovým lanem, asi na nějaké zajištění. Jelikož bulharské značení je bulharské značení, tak já jsem pro cestu přímo na vrchol, alespoň přesně vím kam jít. Martinovi se to moc nelíbí, on vůbec rád chodí po značených cestách 🙂 ale nakonec svolí. Stoupání je hodně ostré, ale zase celkem krátké. Za chvíli se už vyhříváme na vrcholku. Opravdu bych to označila za takové dvojkové lezení, což s batohem není úplná sranda, zvlášť pro nelezce. Poprvé jsme se dostali nad 2600 m.n.m., konkrétně 2643. Výhledy jsou neskutečné. Na jedné straně obrovská přehrada Belmeken a na druhé straně nejvyšší vrcholem Musala. Fotíme o sto šest.
Jak už to tak bývá, když jste na vrcholu, tak zase musíte dolů, takže pěkně scházíme do sedla. Klesání je naštěstí o něco pozvolnější než to stoupání na vrchol. V sedle opět bojujeme s místním značením. Podle mapy by značená cesta měla vést okolo kopce, jenže my nemůžeme najít značku a před námi jsou jen tyče, které ale vedou na další vrchol. David tedy nahazuje GPS a mapu v mobilu a snažíme se zorientovat. Vydáváme se tam, kam nás vedou mobilní data a po chvíli nacházíme na kameni velmi vybledlou značku a dokonce i cestičku, která kopec obchází.
Když obejdeme kopec, tak se před námi rozprostře úchvatná horská louka, plná potůčků, říček a jezírek. Přesně po tomhle jsem toužila. Tohle vidět, tohle zažít, tady být. Nemůžu se vzpamatovat z té krásy kolem. Jsem úplně plná emocí. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Doufala jsem, že tu třeba uvidíme divoké koně, ale ty tu bohužel nebyli. Jak tak procházíme loukou, tak se shodneme, že se nám tu tolik líbí, že zůstaneme, i když je teprve odpoledne. K tomuto rozhodnutí přispívá i fakt, že kotník mě stále bolí a je celkem náročné chodit opatrně, abych si ho znovu nezvrkla. Našla jsem si pěknou tůňku, kterou jsem přejmenovala na vanu a hned se šla vykoupat. Celý den bylo dost teplo, slunce pálí o sto šest a zchlazení přichází víc než vhod. I kotník ocení ochlazení. Po koupeli se ještě chvíli sluním a opaluji. I kluci se jdou umýt, ale ne do tůňky, nýbrž do nedalekého potoka.
Po očistě našich těl hledáme plácek, kde postavíme stan. Není to úplně lehké, protože celá louka je hodně podmáčená a hlavně po zkušenosti z minulé noci hodně dbám na to, aby plácek byl rovný 😉 Vaříme si večeři, povídáme si a užíváme si zapadajícího sluníčka. Opět si ošetřuji kotník Traumaplantem a zavazuji ho. Jenže z téhle pohodičky nás vytrhávají 4 obrovští pastevečtí psi, kteří běží naším směrem. My rychle vyskočíme, popadneme turistické hole a čekáme co se budě dít. Psi se naštěstí zastavují cca 20m od nás. Lehnou si a pozorují nás. Tak tam tak stojíme a čekáme, co bude. Asi po 5 minutách vzájemného pozorování se psi zvednou a odběhnou. Sluníčko už zapadlo a my zalézáme do spacáků. Ani dneska se výběr plácku úplně nezdařil, tentokrát sjíždím do strany 😀 Situaci řeším stejně jako včerejší noc. Těším se, že zase uvidím ty úchvatné hvězdy. Martin nás v noci budí, když jde na záchod. Vylézám také ze stanu, ale hvězdná obloha je sice krásná, ale oproti předešlému dni slabá.
Celkově jsme dneska ušli pouhých 8 km z údolí pod Belmekenem (cca 1950 m.n.m.) až k jezeru Jalmiško (2350 m.n.m.) s celkovým převýšením 1170 m.