Ráno se budím jako první, ale spala jsem dneska jako zabitá. Vylézám ze stanu a začnu chystat snídani. Venku je pěkná zima, hodně fouká a tak na sebe navlíknu téměř všechno oblečení, co s sebou mám. Sluníčko je schované za mraky, které se valí údolím, odkud jsme včera přišli. Po snídani zase všechno zabalíme a vydáme se na cestu. Louka je hodně podmáčená od všudy přítomných potůčků a tůněk, takže mám hned mokré boty, ale nevadí, ony uschnou. Sluníčko už na nás svítí o sto šest, ale hodně fouká, tak si necháváme bundy.
Dochází i na brodění říčky, kluci to zvládnou v botách, ale já se zouvám. Zatím jsme vysmátí, protože nevíme, co nás za chvíli čeká. Překonám říčku a začnu se obouvat. V tom si všimneme, že se na nás řítí z kopce tři obrovští pastevečtí psi (turistická cesta vede hned podél ohradníku, kde se pase stádo krav). Jsem neskutečně vyděšená, protože nevypadají, že by se zastavili a já jsem stále ještě bez bot. Obouvání mi trvá delší dobu, protože jsem si sundala i obvaz z pochroumaného kotníku. Snažím se rychle se obout a beru do ruky turistickou hůl. Psi stále běží. Hlavou mi běží miliony myšlenek a jsem k smrti vyděšená, co se bude dít, když se nezastaví. Skočí po nás? Pokoušou nás? Zvládnu ho tou holí pořádně praštit? Když už jsou fakt blízko, tak na ně Martin zařve: ,,LEHNI“. Psi naštěstí pochopí a lehnou. V tu chvíli se mi to zdá jako zázrak, že ve vteřině zalehli. Zřejmě je bačové vychovávají holí a řevem. Začneme je obcházet a vypadá to, že tím jsme si vyjasnili role. My se nebudeme nebezpečně přibližovat ke stádu krav a oni nás nechají na pokoji. Stoupáme do kopce, ale stále se ohlížíme, jestli za námi neběží.
Docházíme na vrcholek kopce a před námi se otevírá další naprosto úchvatné údolí. Po přesně těchto scenériích jsem tolik toužila. Opět mě pohlcuje ten blažený pocit vděčnosti, že tohle můžu zažívat a vidět. Nádherným údolí pokračujeme dál. Vody je všude dost, tak neneseme zásobu na zádech, ale vždy když dopijeme, tak dofiltrujeme maximálně 0,5 – 1l. Šlape se dobře, terén není nijak náročný, takové pozvolné stoupání a pak zase klesání. Než se vyškrábeme na další vrchol, tak ještě u vodopádu nabíráme vodu, protože by to měla být poslední voda na delší dobu. Když vystoupáme na vrchol tak se před námi otevře nádherný výhled na nedalekou Musalu. Říkáme si, že už to není tak daleko, tak že bychom ji mohli zvládnout pokořit ještě dnes. Slezeme kousek pod vrchol a zalezeme si za keř kleče, aby na nás nefoukalo, a dáme si oběd.
Po obědě pokračujeme dál, vystoupáme na další vrchol (2186 m.n.m.) a pak trochu klesneme na rozcestí, kde se napojujeme na zelenou turistickou značku. Cesta je ale značená i tyčemi a je dost jasné, že nás čeká drsné stoupání. Nevím, co to u mě způsobuje, ale občas se něco ve mně přepne, a já mažu do kopce jak namydlený blesk 😀 Prostě se mi najednou jde hrozně dobře, stoupám neuvěřitelnou rychlostí a kluky nechávám hodně vzadu za sebou. Martin mě podezřívá, že je to těmi oříšky, které jsem si dala na závěr oběda. Ale nemám to u sebe vypozorované, co mi tyto stavy způsobuje. Nicméně téměř vybíhám kopec, až si nevšimnu, že zelená značka pokračuje po úbočí. Pokračuji sále po tyčích, které vedou až na vrchol Mancho (2771 m.n.m.). Otevírá se před námi hluboké údolí, na jehož druhé straně je Musala. Výhledy jsou majestátní. Dáváme si chvíli pauzu a řešíme co dál. Už teď je jasné, že až na Musalu to dneska nedáme. Navíc nemáme žádný zdroj vody a scházet se nám nechce. Ani mapa neukazuje žádnou vodou v našem okolí. David ale nachází na mobilních mapách pramen, ke kterému se upínají veškeré naše naděje. Cesta k němu je však ještě dlouhá a náročná.
Pokračuje dále po tyčích, které ale vedou po úplné hraně. Lezeme přes kameny a po pravé straně máme hodně hluboké srázy do údolí. Je to celkem náročný terén a trochu se i bojím. Sice lezu po skalách, ale tyhle hluboké srázy mi způsobují úzkost. Davidovi začíná být nějak nedobře. Je hodně unavený. Pravděpodobně nějaké přehřátí. Slunce pálí o sto šest. Máme s sebou půlku balení opalovacího krému 50+ do extrémních horských podmínek a už teď je jasné, že nám stačit nebude. Za chvíli se naštěstí zase napojujeme na zelenou turistickou značku a můžeme pokračovat po cestičce. Musíme překonat další vysoký vrchol Marishki Chal (2765 m.n.m.), na jehož druhé straně by měl být onen pramen.
Po zdolání Marishki Chal se v sedle napojujeme na červenou turistickou značku a hledáme pramen. Nakonec ho skutečně nacházíme, i když je to jen slabý pramínek. Nabíráme a filtrujeme vodu do všech vaků a lahví, které máme. Trvá to poměrně dlouho, ale netroufáme si zde pít vodu bez přefiltrování, za ty případné problémy to nestojí. Zastavuje se u nás místní horal s cca 10 letou dcerou. Jdou z Musaly. Dává se se mnou do řeči. Vyptává se, odkud a kam jdeme. Také nás upozorňuje, že stanovat je zde nelegální, ale to my víme. Vždy dbáme na to, aby po nás na místě nezůstali žádné odpadky, a aby to dané místo vypadalo po našem odchodu úplně stejně, jako když jsme přišli. Bulhar nám dává cenné rady, které cesty jsou pěkné, které naopak náročné a kde je a není voda. Během toho jsme zvládli nafiltrovat vodu a vracíme se zpět do sedla mezi Marishki Chal a Golyam Bliznak (2779 m.n.m.), kde budeme dneska nocovat. Sedlo je ve výšce 2700 m.n.m. a ani Martin ani David takhle vysoko nikdy nespali.
Dáda nalézá úplně perfektní místo. Stavíme stan a chystáme si večeři. Užíváme si zapadající sluníčko. Dneska to byl dlouhý a náročný den. My si s Dádou brzy zalezeme do spacáků, protože se rychle ochlazuje a mě začínám být zima a Dádovi není nejlépe. Martin jde ještě fotit západ slunce. Celkově jsme dneska ušli 12,5 km od jezera Jalmiška (2350 m.n.m.) do sedla mezi Marishki Chal a Golyam Bliznak (2700 m.n.m.) s celkovým převýšením 1290 m.