Dneska nás čeká opravdu náročný den. Všechno co jsme včera sestoupili, musíme zase nastoupat. Přiznám se, že už začínám být unavená a představa toho, že celý den šlapeme do prudkého kopce, mě děsí. Ráno se mi vůbec nechce vstávat. Spalo se mi dobře, ale bolí mě lýtka ze včerejšího sestupu. Dneska ráno jsem i já šíleně pomalá a David mě musí tahat ze spacáku připravenou snídaní. Nakonec kemp opouštíme až po 10h.
Jdeme opět kolem restaurace, kde jsme včera odpoledne seděli na pivu a dortíku. Neodoláme jídlu a tak se stavíme na brunch. Obsluha opět není vůbec pozorná, strašně dlouho trvá, než nám donesou jídelní lístek, než si přijdou pro objednávku a než nám donesou jídlo. Mají tu nějaký divný zvyk nosit přílohu a hlavní chod zvlášť a to klidně s odstupem 15min. Nicméně jídlo bylo dobré a pochutnali jsme si. Když jsem chtěla zaplatit tak si nás opět nikdo nevšímal. Tohle mě šíleně vytáčí, ale asi to je u nich normální. Tak jsem se zvedla a šla zaplatit dovnitř do restaurace. Po brzkém obědě se konečně vydáváme na cestu a napojujeme se na červenou turistickou značku. Chceme projít skrz Monastyr, ale já mam dnes kraťasy a ostraha mě nepustí dovnitř. Kluci si ho tedy ještě jednou projdou, ale já musím okolo. Na druhé straně Monastyru je parkoviště a bankomat, tak ještě vybírám peníze.
Jdeme na to. Cesta začíná pozvolným stoupáním dubovým lesem. Jde se celkem dobře, jen je tu hodně popadaných stromů, které musíme často přelézat či podlézat. Cesta začíná být čím dál tím strmější. Prudké stoupání je pro mě opravdu náročné. Navíc začíná být dost vedro a dusno. Vylézáme z lesa na louku, kde je tráva a luční kvítí metr vysoké. Špatně se tím jde a navíc slyšíme hřmění. Když dojdeme úplně nad les, tak vidíme za svými zády úplně černo. Řádí tam pořádná bouřka. Začínám být úplně nervózní, protože bouřky nemám ráda. Čekám, že kluci budou mít nějaké řešení, jako že třeba někde počkáme, ale to prý nemá cenu a tak pokračujeme v cestě. Navíc přidáváme do tempa, abychom se co nejdříve dostali co nejvýš. Já jsem už úplně psychicky rozložená. Šlapu do šíleného kopce v dost vysokém tempu, za mnou bouřka, které se bojím a já už opravdu nemůžu. Musím každou chvíli zastavovat, abych popadla dech. Nakonec nás déšť dohání. Zrovna jsme pod osamoceným stromem, což není úplně ideální a tak ještě chvíli pokračujeme. Narazíme na lesík, kde se schováme pod velikým smrkem. Má hodně husté větve, tak nás poměrně dlouho ochrání. Bouřka se nakonec nekoná, jen nás to okrajově lízlo. Déšť trvá cca 20 minut a nám už začíná být zima. Tak se zvedáme a pokračujeme dál.
Koukáme do mapy a cca 200m před námi by měl být nějaký přístřešek. Když k tomu místu docházíme, tak zjišťujeme, že je to zemljanka. Zalézáme dovnitř s tím, že se najíme a budeme pokračovat dál. Patří určitě nějakému pastevci, protože kolem nás se pasou koně. Martin se jde podívat na druhou stranu kopce a zjišťuje, že je tam ještě jedna a větší. Po chvíli přichází bača si s námi popovídat. Jde to trochu ztěžka, protože bača fakt anglicky neumí 😀 ale dorozumíme se. Dovolí nám tu zůstat a ptá se, odkud jsme 🙂 Říká nám, že tady občas přespává. Po obědě vylézáme ven a je definitivně po dešti. Začínáme opět stoupat a už jsme se dostali nad hranici lesa. Jdeme po úbočí hory a nalézáme pramen. Bereme vodu. Stoupání stále pokračuje, i když už není tak prudké. Jen už je to fakt dlouhé a úmorné. Na protějších kopcích vidíme pást se krávy a koně. Obdivuji je, jak se dokážou pohybovat v tak strmém terénu. Docházíme do sedla, kde na nás čeká David. Obhlédl to tady, a že by se tu teoreticky dalo zakempovat, ale místo se nám moc nelíbí. Všude samé kravince a navíc už zase slyšíme bouřku. Tak jsme se domluvili, že budeme pokračovat cca ještě 3km k potoku. Mám už toho dneska fyzicky i psychicky dost, ale stoupání už máme naštěstí za sebou a jdeme teď opět po nádherných pastvinách. Vidíme obrovské stádo koní a někteří s nich mají na krku zvonce jako krávy.
K potoku jsme došli, přebrodili jsme ho a na druhé straně rozbíjíme tábor. Na okolních stráních je spousta koní a krav. Říkám si, jestli budou zvědaví a přijdou nám prozkoumat stan 😉 Já s Martinem už máme natrénované stavění stanu a Dáda jde zatím filtrovat vodu. Procházejí kolem nás další lidé a ptají se, jak je to ještě daleko k chatě Ivan Vazov. Bohužel se nedokážeme úplně zorientovat v mapě, takže úplně nevíme. Vaříme večeři, mažu si lýtka mastičkou a brzy usínám za cinkání zvonců krav a koní. Mám toho dneska už opravdu dost. Dneska byl pro mě těžký den. Často jsem si kladla otázku, proč to vlastně dělám a jak moc se těším do civilizace. Myslím si, že to bylo celé umocněné tím, že včera jsem měla luxus kempu s teplou vodou a to pohodlí se vždy těžko opouští. Dnes jsme ušli 13 km s celkovým převýšením 1570 m.