Dnes poprvé nevstáváme do slunného dne. Je nízká oblačnost a mraky se valí přes sedlo. Po snídani balíme celý náš tábor a musím říct, že už mám batoh poloprázdný, jak jsme už skoro všechno snědli. Koně ani krávy nám přes noc stan prohledávat nepřišli 🙂 Cestu začínáme po zelené turistické značce a stoupáme do sedla. Fouká a je dost zima, nízká oblačnost se dost valí přes sedlo do údolí. Po chvíli zjišťujeme, že chata Ivan Vazov byla jen na dohled od nás. Neviděli jsme ji, protože jsme ji měli za rohem. Když docházíme do sedla, tak je opravdu špatná viditelnost, občas i jen pár metrů. Tak je to takové složitější na orientaci. Pokračujeme po zelené, a když zafouká vítr a roztrhnou se mraky, tak se před námi objeví Rilská jezera. Jsme ohromeni, jsou nádherná! Začínáme sestupovat a u prvního jezera Salzata vidíme skupinku kobyl s hříbaty. Oblačnost se roztrhala a my vidíme ty proudící davy. Je to tu jak na Václaváku. U chaty Sedemte jezera je stanové městečko, které vypadá jak base camp na Mt. Everestu. Je to šílený šok po tom, co jsme několik dní téměř nepotkali živáčka.
Na louce nad jezery vidíme zvláštní bílé kruhové ornamenty. Později zjišťujeme, že to byli lidé oblečení do bílého, kteří stáli v kruzích. Asi se jednalo o nějaký náboženský obřad. Sestupujeme dál k jezerům Okomo a Bebreka. Je to tu krásné, jen ty davy lidí. Dáváme si zde přestávku a obědváme s výhledem na jezera 🙂 Když dojdeme na louku, kde byli ty obrazce, tak lidi už jsou rozejití. Tolik lidí je tu proto, že nedaleko je chata Rilská jezera, ke které vede lanovka. My pokračujeme přes louku dál a po červené turistické značce směrem k chatě Skakavitsa. Za chvíli vstupujeme do lesa, ze kterého vyjdeme až úplně dole pod horami. Značení tu mají vtipné 🙂 třeba duhové, nebo bez barev. Ale hlavně jim to tu určitě zafinancovala EU, a tak je značka či cedule každých 50m 😀 Docházíme k chatě Skakavitsa a chceme si dát alespoň polévku. Obědy mají mít 12-15h a my jsme přišli ve 14h, nicméně nám obsluha oznamuje, že polévku už nemají. Jsme zklamaní, ale kupujeme si alespoň Coca-colu a po krátké pauze pokračujeme dál. Pod chatou je krásný vodopád, který si musíme vyfotit. Lesní stezka po pár stovkách metrů končí a začíná asfaltka, která nás bude provázet až do Separeva Banya. U hotelu Zelená Prespa se necháme zmást silnicí, ale po několika metrech zjišťujeme, že jdeme špatně a tak se vracíme. Klesání pokračuje, občas překřížíme asfaltku, občas jdeme chvíli po ní a občas cesta veze zkratkou lesem.
Klesání je to úmorné. Začínají mě bolet kolena 🙁 Takže děláme pauzu na silničním odpočívadle. Dáváme si svačinu a loudí od nás toulavý pes. Je mi ho lito, ale je mi jasné, že bychom se ho už nezbavili. Při odchodu na něj zařvu a odháním ho holí. Funguje to a pes nás nesleduje. Začíná být dost vedro. Je znát, že jsme oproti ČR dost na jihu a navíc už nejsme v takové nadmořské výšce. Konečně docházíme do města, ale nevíme, kde budeme spát. Chceme dojít do kempu, který je až na druhé straně města. Cestou míjíme krásný hotel a tak se nám líbí, že se jdeme zeptat, jestli nemají volný pokoj. Jsem už dneska fakt úplně vyřízená. Paní recepční mi velmi lámanou angličtinou říká, že už pokoj nemají, ale ať vydržím, že ještě někam zavolá. Volá majitelům hotelu. Po chvíli mi předává telefon, ať se domluvíme sami. Paní mi nabízí za velmi slušné peníze (20 leva na osobu) přespání u nich doma, kde mají dva útulné pokojíčky. Nakonec souhlasíme a čekáme na recepci, až si pro nás přijedou. Jedem jen kousek. Majitelé jsou moc milý lidé a ubytování pěkné, útulné. Sprcha a záchod jsou jedna místnost. Před mísou je odpadní kanálek. Trochu zvláštní, ale je to teplá sprcha 😉 Všichni se umyjeme, já ještě přeperu nějaké prádlo a vydáváme se do obchůdku, který je hned naproti. Kupujeme si limonádu, pivo a meloun. Domácí jsou tak pozorní, že nám přinesou i velký nůž a mísu na meloun. Večeři si vaříme ještě ze zásob, co nám zbyli. Užíváme si pohodičky na terase.
Přemýšlíme, jak se zítra dostaneme do města Dupnitsa, odkud nám jede vlak do Sofie. Nemůžu najít na internetu jízdní řád a tak se s Dádou vydáváme do centra hledat zastávku a doufám, že najdeme i jízdní řád. Bohužel neúspěšně. Po návratu se ptám paní majitelky, jestli neví kdy a odkud jede autobus a ona nám nabízí, že nás zítra odvezou autem, že tam stejně jedou do práce. Nabídku přijímáme, i když Martinovi se to nelíbí. Říká, že to moc řešíme a že bychom to ráno určitě nějak našli a do Sofie se dostali. Jenže já tuhle nejistotu nemám ráda. Spát jdeme brzy, protože jsem dneska opravdu vyřízená. Celkově jsme ušli 17 km s celkovým převýšením 2300m.