Budík zvoní v 6h. Vstáváme a vydáváme se po 6:30 na snídani, ale na recepci zjišťujeme, že snídaně se podávají až od 7:30. Asi jsem jim špatně rozuměla. No nic na snídani čekat nemůžeme. Jdeme si zabalit batohy a metrem se přesouváme na letiště, kde jsme lehce po 8h. Necháme se odbavit a skočíme si do malého marketu pro snídani. Já s Dádou máme batohy pod 8kg a Martin 20kg 🙂
Po snídani procházíme bezpečnostní a pasovou kontrolou bez problémů. V hale čekáme na letadlo. Všechno proběhlo hladce, jen je na mě to čekání vždy dlouhé a nebaví mě to. Letíme s airbusem A319 a let je to klidný. Dokonce dostáváme sendvič i pití. Nad Prahou děláme ještě velký okruh přes Brandýs a tak si alespoň můžeme užít výhledy na krásnou Prahu. Přistání bylo trochu tvrdší, protože mi přišlo, že jsme přistávali z poměrně velké rychlosti. Nyní musíme na pasovou kontrolu, ale jelikož jsou dovolené v plném proudu, tak jsou na pasovou kontrolu šílené fronty 🙁 Odděluji se od kluků, protože já mám na rozdíl od nich pas s biometrickými údaji a tak mohu projít přes automatickou bránu. Nakonec na ně čekám asi jen 5 minut. Jdeme si vyzvednout naše batohy a doufáme, že přiletěli s námi. Sice na ně čekáme poměrně dlouho, ale nakonec dorazí. Jedeme ještě společně do centra na Můstek, kde se naše cesty rozdělují. Martin pokračuje domů a my s Dádou jdeme nakupovat. Potřebuji sehnat bílé sandálky k šatům na zítřejší svatbu kamarádky 🙂 No bude to ještě fuška, udělat během jednoho odpoledne z holčiny, co přes týden běhala po horách, kultivovanou slečnu, která může jít na svatbu 😉
Byl to můj velký splněný sen. První trek v horách. Bála jsem se, jak to budu zvládat, ale všechno proběhlo krásně hladce. Příroda byla naprosto úchvatná a jsem strašně ráda, že jsem to mohla zažít. Vždy mě to dokáže úplně vyčistit mozek od těch starostí všedních dní. Najednou se totiž vaše dny skládají jen z toho, že vstanete, nasnídáte se, celý den putujete a pak se utáboříte, navečeříte a jdete spát a další den znovu. Těžko se mi to popisuje, ale tu veškerou krásu mám schovanou hluboko ve svých vzpomínkách. Vám tady sice můžu ukázat fotky a popsat jak jsme se měli, ale já k tomu mám uchované i ty pocity a vzpomínky. Bylo to fakt úžasné a těším se na další naše výpravy 🙂 Nebudu lhát, nebylo vždy všechno úplně perfektní. Jelikož to byl můj první ,,delší“ trek, tak se přiznám, že ke konci už to na mě bylo dlouhé a moc jsem se těšila do civilizace. Poslední 2-3 dny jsem byla asi pěkně protivná. Říkala jsem si, proč tohle vlastně všechno dělám, že jsem se klidně mohla válet někde u moře. Šlapu do příšerného kopce s bouřkou za zády, ale když dojdu do nějakého krásného místa, kde se přede mnou objeví božské výhledy, tak přesně vím, proč tohle dělám, a nevyměnila bych to za nic na světě. Člověk si pak víc váží takových všedností, jako je splachovací záchod, teplá sprcha nebo čerstvé jídlo. Do příštích výprav bych chtěla na sobě zapracovat a víc si užívat ty konkrétní okamžiky v tu danou chvíli. Často to pozitivně prožívám až zpětně, když vzpomínám, ale chtěla bych si víc užívat tu přítomnost a být více vděčnější za to, že tam můžu být. Méně přemýšlet o tom, co budu dělat, až se vrátíme, ale vychutnávat si TEĎ a TADY.
Jinak co se našeho vybavení týče, tak jsme s ničím neměli žádné problémy. Měli jsme úplně všechno, co jsme potřebovali, a myslím si, že jsme ani neměli nic navíc. Vyzkoušeli jsme nové karimatky, které jsou opravdu luxusní. Jsou sice náchylnější na protržení a člověk si na ně musí dávat pozor, ale nikde netlačí, skvěle izolují a i problém s klouzáním spacáku jsem nakonec také vyřešila 🙂 takže za mě to byl dobrý kup. I fyzicky jsme to zvládli dobře. Původně jsem si myslela, že budeme zvládat chodit kolem 20 km denně, ale v tom terénu se to moc nedalo, nebo alespoň my jsme to nezvládali. Člověk si tu cestu chce taky užít a ne se jen honit za kilometry. Poslední dny jsem byla už celkem dost unavená, ale myslím si, že jsme to zvládli dobře. Prošli jsme skrz celé pohoří Rila za 8 dní. Našlapali jsme celkem 110 km, nastoupali 6025m a opět sklesali 6074m.