Na tohle putování jsem se neskutečně těšila. Chození po horách je opravdu velmi návykové 🙂 Ale před výpravou to bylo ještě dosti krušné a vypadalo to, že se možná ani nikam nepojede. Předpověď počasí nebyla příliš optimistická. Mělo pršet a teploty měli jít v noci k nule. Do toho jsem dostala zánět močových cest a hodně jsem přemýšlela, jestli jet nebo ne. Naštěstí jsem zánět velmi rychle podchytila a za pár dní mi bylo už dobře. Rozhodla jsem se jet, i přes tu předpověď počasí. Sama v sobě jsem se nastavila tak, že si to prostě maximálně užiji, i když nebude zrovna krásně. Už jsem to tady psala, že chci zapracovat na tom, abych si ty výlety víc užívala v přítomnosti a lépe zvládala krizové situace (rozuměj bouřky a déšť) a tohle byla skvělá příležitost si to vyzkoušet. Takže jsem se optimisticky nastavila a těšila se na dobrodružství 😉
Vybavení nebylo nijak odlišné od jiných výprav. Už to mám prostě vyladěné. Jen jsem přibalila trochu teplejšího oblečení, péřové bačkůrky do spacáku (vánoční dárek od Davida), teplejší péřovku a hlavně nepromokavé kalhoty a bundu. Hmotnost už si přesně nepamatuji, ale nebylo to nijak moc. Myslím si, že s jídlem a vodou cca 12-13 kg.
Vyráželi jsme ve středu ráno vlakem z Pardubic směr Jablunkov. Martin s Boďanem jeli už z Prahy, tak jsme k nim přistoupili. Cesta celkem utíkala. Nemuseli jsme nikde přestupovat a ve 13 h jsme vystupovali v Návsí u Jablunkova. Vydali jsme se po žluté turistické značce, která vedla k rozhledně Kozubová. Do kopce mi to příliš nešlapalo, ale snažila jsem se. Těšila jsem se, že si u rozhledny dám něco dobrého 🙂 to na mě vždycky funguje. Ale nakonec jsme se zde nezastavovali a šli jsme dál s tím, že na další chatě mají mít borůvkové speciality. Výhledy byli krásné a já si to strašně moc užívala. Těšila jsem se o to víc a k chatě Kamenitý jsme došli za chviličku. Jenže borůvkové speciality se nekonaly 🙁 Dala jsem si alespoň česnekovou polévku, které byla opravdu vydatná a výborná. Venku sice svítilo sluníčko, ale hodně foukalo a teplo příliš nebylo, nebo alespoň mě nebylo.
U chaty jsme se ještě pokochali kozami s kůzlaty a dál pokračovali po žluté. Po chvíli jsme se napojili na červenou turistickou značku a prošli kolem chaty Slavíč. Šlo se nám nad očekávání dobře a kilometry jsme ukrajovali mílovými kroky. U chaty Slavíč jsme zalezli do lesa, který byl poměrně hustý. Pomalu zapadalo sluníčko a my museli hledat místo na přespání. Les se mi moc nelíbil a představa, že tu někde budeme spát, se mi líbila ještě o to méně. Došli jsme na mýtinu (Kozí hřbety – Václavičky) a začali jsme hledat vodu a plácek na spaní. Kus pod hřebenem tekl malý potůček, jenže svah byl dost prudký na to, aby se tu dalo spát. No nakonec jsme našli alespoň trochu rovné plácky. Kluci šli filtrovat vodu a my jsme si mezi tím postavili tarp. Uvařili jsme si večeři (myslím si, že jsme měli kuskus s fazolemi), chvilku si povídali a brzy šli spát. Byla jsem pořádně unavená, protože jsme za odpoledne ušli 18 km. Na další den hlásí déšť, tak uvidíme, jak to bude.
Celkově jsme dneska ušli 18 km s celkovým převýšením 1060m.