Dneska jsem spala jak zabitá celou noc. Místo, které jsme na spaní vybrali, se mi hodně líbilo, a navíc po včerejším výkonu byl odpočinek víc než zasloužený. Ráno jsme si už klasicky uvařili čaj a kaši. Po snídani jsme si v klidu zabalili. Nechtělo se nám čekat na Martina s Boďanem a navíc mi začínala být docela zima, tak jsme zase vyrazili napřed. Cesta byla nádherná. Procházeli jsme skrz národní přírodní rezervaci Kněhyně – Čertův Mlýn. Jsou zde zachovány zbytky přirozených horských lesů, jak bučin, tak vrcholových porostů s původním ekotypem horského smrku. Stromy byly hodně popadané, ale tak zvláštně, že jim chyběly jen špičky. Možná nevydrželi nápor sněhu a zlomily se. Často jsme nějaké stromy přelézali nebo obcházeli. U studánky Čertův mlýn jsme si dali chvilku pauzičku a doplnili jsme vodu. Šlo se krásně, i když cesta vedla do kopce. Nastoupali jsme cca 400 m až na vrchol Čertova mlýna (1206 m.n.n.)
Následoval sestup až k Pustevnám, a jelikož mě začala bolet kolena a tak jsme šli pomalu. Mezitím nás kluci dohonili. Na Pustevny jsem se těšila, protože jsem si myslela, že si prohlédnu krásné valašské budovy, ale byla jsem poměrně dost zklamaná. Nejvíc nás asi dostal ten nápor turistů. Vylezli jsme z lesa a ocitli jsme se uprostřed Václaváku. Na Pustevny totiž vede lanovka a jezdí sem autobus, takže se sem každý nechá vyvézt. Je tu i stezka korunami stromů, kterou lidé touží navštívit. A pěkná nenáročná procházka je i směr Radhošť. V téměř každé chaloupce prodávali nějaké občerstvení. Naprosté turistické středisko. Je to dost šok, když téměř 4 dny nikoho nepotkáte a najednou stojíte mezi davy lidí.
Frgál, který jsem si chtěla koupit neměli, tak jsme pokračovali po beskydské magistrále na Radegast a dále na Radhošť. Turistů tu bylo mraky, ale cesta byla hezká. Byla nádherná sobota, takže se nebylo čemu divit, že tu bylo tolik lidí. Výhledy z hřebene byly krásné. Na oběd jsme se stavili v horském hotelu Radegast. Já jsem si dala vývar a božský borůvkový koláč 😉 Kluci měli gulášovku a Dáda si dal grilovaný oštěpok, který ho velmi zaskočil jeho malou velikostí. Po občerstvení jsme došli na vrchol hory Radhošť (1129 m.n.m.), kde stojí kaple Sv. Cyrila a Metoděje. Zrovna uvnitř probíhala polská mše, tak jsme jen nakoukli a pokračovali jsme dál. Teď už naše cesta vede jen z kopce dolů do Rožnova pod Radhoštěm. Musíme sklesat 740 m na zhruba 7 km. Kolena mě začala bolet už ráno a cesta z kopce je pro mě vždycky horší než do kopce. Šlo se mi dost špatně. Bolela mě i lýtka, která sice včera Martin rozmasíroval, ale nestačilo to. Byla jsem už hodně utahaná. Martin s Boďanem nám utekli a já se ploužila za Dádou dolů. Museli jsme dělat často přestávky. Už jsem toho měla fakt plné zuby.
Došli jsme do Rožnova pod Radhoštěm a šli jsme se ubytovat do kepmu. Jelikož ještě nebyla sezóna, tak jsme měli skoro celý kemp pro sebe. Tarp a stan jsme postavili hned naproti novým sprchám, abychom to neměli daleko. Tarp jsme měli dost mokrý, protože se na měl srazila přes noc kondenzace a ráno nebylo sluníčko, abychom ho usušili, tak jsme ho na chvilku pověsili do průvanu a hned byl suchý. Moje první kroky mířili do sprchy, která sice nebyla nijak teplá, ale byla to sprcha 🙂 To je po treku vždycky nejlepší, si pak užívat ty výdobytky moderní doby. Když jsme trochu nabrali síly, tak jsme zašli ještě do Valašského muzea v přírodě. Zvládli jsme si projít jen Dřevěné městečko, protože už brzy zavírali. Měli zde stánek s frgály a tak jsme si s Dádou koupili a byly výborné. Zítra nám jede vlak až kolem 11 h, a muzeum otevírají v 9, tak ještě ráno s Dádou zkusíme prohlídku valašské dědiny, na kterou jsem se moc těšila. Mám velmi ráda skanzeny. Pak jsme šli nečekaně do Rožnovského pivovaru. Chtěli jsme se zde najíst, ale bohužel tady nevařili. Byl celkem oříšek sehnat ve městě rozumnou restauraci. Nakonec jsme narazili na podnik, který vypadal jako z počátků devadesátých let. Výhoda byla, že nebyl drahý a porce byly velké 🙂 Byla jsem dost unavená a navíc mě začala hodně bolet hlava. Po večeři jsme šli s Dádou zpět do kempu a kluky jsme nechali si užít trochu toho víru velkoměsta 😉 Lehla jsem si do spacáku, že budu chvíli odpočívat, ale za chviličku jsem usnula a to venku bylo ještě světlo. Ani netuším, kdy se vrátili kluci nebo kdy šel spát David.
Celkově jsme dneska ušli 17,5 km s celkovým převýšením 1460m. Do toho tedy nepočítám chození po skanzenu ani městě, protože netuším, kolik jsme toho ještě nachodili, ale ještě poměrně dost.