Budíme se do krásného rána. V noci měla jít teplota k 4-5 stupňům, ale určitě bylo víc, protože nám bylo v noci celkem teplo. K snídani si vaříme čaj a kaši jak máme ve zvyku. Dáda jde zase umýt ešáky a já mezitím balím náš tarp a ostatní věci. Dneska nás čeká hodně náročný den, asi ještě horší než včera. Celkově 18 km s celkovým převýšením 2370m. No tak uvidíme, jak to půjde s mým kolenem.
Pokračujeme po červené značce přes Chyžky, kde je zlomený rozcestník. Kousek odtud je další bivakovací místo a také zde potkáváme turisty, kteří tu spali. Vrchol Ploská obejdeme a dojdeme až k chatě Pod Borišovom (1300 m). Cestou potkáváme baču s jeho stádem ovcí, které zabralo celou cestu. Ovečky jsou ale bázlivé, takže když procházíme, tak před námi utíkají. Na chatu docházíme kolem 9h a dáváme si zde svačinu v podobě tyčinky a natočené kofoly. Zatím se jde moc hezky, terén je příznivý a zatím není moc teplo. Odtud se vydáváme na Klačianský hřeben. Procházíme krásným travnatým hřebenem až na Javorinu (1328 m). Máme krásné výhledy na magický vrchol Ploská s jeho typickým tvarem. Dál už zalézáme do lesa a prudce klesáme o 200 m do Štefanovského sedla a pak zase stoupáme na Štefanovou (1300 m). Celou dobu jdeme už lesem a výhledy žádné nejsou. Koleno to bohužel nedává a já se z kopce dost ploužím. Začíná mi být jasné, že tohle nepůjde. Bolí to hodně a před námi je ještě nějakých 10 km s terénem horské dráhy. Je mi to líto, nechci to vzdát, ale pokud to dneska zase namůžu tak zítřejší sestup (nějakých 1300m) nezvládnu. Dáda si k sobě do batohu bere spoustu mých věci, aby mi odlehčil batoh. Řešíme co dál. Jsme na hřebenu, ze kterého nejde úplně lehce utéct. Hodně diskutujeme jak to udělat. Nakonec se rozhodneme z hřebenu začít klesat po modré přes Lysec do Jasenské doliny. Tam si buď seženeme nějaké ubytování, nebo se nějak zkusíme dostat na vlak.
Opustíme hlavní hřeben a začínáme klesat. Jsou zde dost polomy a musíme občas stromy i přelézat. Dojdeme do sedla Žlebiny, kde na kraji louky stojí auto. Z lesa se zrovna vracejí lesníci, kteří tu upravovali cesty a zbavovali se polomů. David neváhá, hned se jich ptá, jestli nemají cestu dolů do nějaké civilizace. A oni, že si jen zakouří a jestli se prý nebojíme, tak že nás vezmou 😀 Tak jsme nastoupili do jejich terénního auta a nejdřív jsme jeli po celkem prudké louce a pak po kamenité cestě, po které jsem si myslela, že auto jet nemůže 😀 Silný zážitek. Cestou jsme si s nimi povídali o tom, jak jsou na Slovensku přemnožení medvědi a kolik škody způsobí. Je to krásné zvíře, ale medvědi si zvykli chodit do vesnic vyžírat popelnice nebo se krmit na kukuřičných polích. U toho samozřejmě ohrožují i lidi. Je to těžká situace. Tihle úžasní lidi nás nedovezli až do civilizace, ale kus jsme museli ještě dojít. Pokračovali jsme dál po silnici, že dojdeme do vesnice Belá, odkud jsme se nějak chtěli dostat na vlak. Z lesa jelo další auto s dalšími lesníky. Stopli jsme je a poprosili je, jestli by nás nevzali někam dál. Řidič se trochu cukal, ale spolujezdec ho přemluvil. Nacpali jsme se do jejich malé Lady 4×4 a jeli. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože jeli až do Košťan, odkud jezdí vlak do Žiliny. Vlak jel až za 45min, tak jsme si šli sednout do hospody. Z Žiliny nám jelo Pendolino, jenže bylo vyprodané 🙁 a další vlak do Čech jel až v 1 ráno. Půl hodiny před Pendolinem jel ještě jeden vlak, ale ten jsme bohužel nestíhali. Snažili jsme se sehnat taxík, ale nepovedlo se. Tak jsme se šli podívat na autobus a ani tím bychom to nestihli. Napadlo mě, že bychom mohli někoho zkusit stopnout, kdo by nás odvezl asi 4km vzdálených Vrútek. Z Vrútek jezdí každou chvíli nějaký vlak do Žiliny a mohli bychom ten náš vlak do Čech stihnout. Šli jsme tedy stopovat. Nikdy předtím jsem nestopovala 😀 Asi za dvě minuty nám zastavilo auto a za volantem seděl mnich. Poprosila jsem ho, jestli by nás neodvezl do Vrútek na nádraží. A on že bez problému. Tak jsme se k němu přisedli a jeli. Říkal, že takhle stopoval do Santiaga de Compostela a že příležitostně stopaře bere. Jmenoval se Petr a za volantem popíjel Smädného mnicha 😀 Skvěle jsme si s ním pokecali o životě i cestování. Odvezl nás až na nádraží, kam určitě namířeno neměl. Ve Vrútkách jsme si stihli ještě koupit svačinu 🙂 Vlak ze Žiliny jsme krásně stihli a ve 22h jsme už byli doma v Pardubicích. Musím říct, že tohle byl úplně neuvěřitelný zážitek! Měli jsme neskutečné štěstí na skvělé lidi. Strašně moc jim všem děkujeme! Ušetřili nám hodně kilometrů i výškových metrů a hlavně spoustu času.
Celkově jsme tedy ušli 13 km s celkovým převýšením 1780 m.