V noci jsme měla nezapomenutelný zážitek. Kolem půlnoci mě vzbudili hlasy, které se ozývaly kolem našeho stanu. Říkala jsem si, jak ty lidi jsou neohleduplní a kecají dlouho do noci a ruší tím ostatní. Vylezla jsem ze spacáku, že si alespoň dojdu na záchod, když už jsem vzhůru. Vylezu ze stanu a koukám na skupinku lidí, jak stojí cca 8 m od našeho stanu a koukají na oblohu a snaží se ji fotit. Kouknu se na co tak upřeně hledí a ona tam fakt byla! Polární záře 😉 Byl to jeden z mých velkých životních snů vidět polární záři. Byla jsem úplně v šoku, že hned první noc na Islandu ji vidím. Rychle jsem se snažila vzbudit Davida, aby to mohl taky vidět. Tak se lekl mého urputného volání, že úplně vystřelil ze stanu. Prý si v první chvíli myslel, že snad na náš stan běží medvěd 😀 Chápejte, byla jsem neskutečně nadšená. Snažila jsem se vzbudit i kluky, ale byli celkem rezistentní. Martin sice vystrčil nos, ale ani nevylezl. Sice to nebyla žádná úchvatně silná polární záře, ale i tak to bylo krásné. Světle zelené obrazce se proháněli po obloze 😉 O fotku jsem se ani nesnažila, mobilem bych stejně nic nevyfotila. Radši jsem si užívala ten přítomný okamžik. Když lidé vidí polární záři na živo, tak z toho můžou být lehce zklamaní. Ona totiž ve skutečnosti nevypadá tak, jak nám ji prezentuje internet. Většinou není tak signálně zelená ani tak zářící. Fotoaparáty mají čipy, které jsou citlivější na zelenou, a proto pak vyjde fotka, která neodpovídá realitě.
Ráno jsme se nasnídali a zabalili si. Jelikož jsme byli o dost rychlejší než kluci, tak jsme se šli ještě jednou kouknout na gejsír Strokkur. Na Island jsme se také těšili na přírodní termální jezírka, v kterých jsme se chtěli koupat. Na jedno takové místo jsme jeli hned ráno. Termální koupaliště se jmenuje Hrunalaug. Po příjezdu jsme ale byli zklamaní, protože bylo vyschlé a koupání se tedy nekonalo. Nedalo se nic dělat, nasedli jsme do auta a pokračovali v cestě. Martinovi se po cestě líbila jedna odbočka, tak tam zajel. Objevili jsme tam super lavičku, kde jsme si dali oběd a pak i krásnou vyhlídku. Další naší zastávkou byl Þjóðveldisbær Stöng, což je zrekonstruovaný vikingský statek, který byl pohřben pod sopečným popelem v roce 1104 po erupci nedaleké sopky Hekla. Rekonstrukce proběhla v roce 1974 v rámci národních oslav 1100. výročí osídlení Islandu. Statek je tvořen typickou islandskou drnovou architekturou. Jelikož měli nedostatek dřeva (Vikingové veškeré lesy vykáceli) na stavby obydlí, používali se drny, které měli perfektní izolační vlastnosti.
Pokračovali jsme k vodopádu Háifoss, který mi doporučovalo více lidí. Leží lehce ve vnitrozemí a cesta k němu byla docela drsná. I když silnice nebyla označena jako off road, byla jsem ráda, že máme čtyřkolku a ne obyčejné auto. To co jsem ovšem pak viděla, předčilo veškeré mé představy. Vodopád byl víc než úchvatný. Zrovna jsme měli i krásné počasí a ta scenérie byla dech beroucí. Háifoss se nachází na řece Fossá a je 122 m vysoký. Dalo se jít až dolů k vodopádu, takže jsme neváhali a vyrazili tam. Celkově jsme zde strávili několik hodin, ale stálo to za to. Musím se přiznat, že tohle byl pro mě jeden nejlepších zážitků na Islandu.
Sluníčko a vítr, který celkem foukal, mě dost unavil a měla jsem co dělat, abych vylezla z kaňonu zpět k autu. Jeli jsme po štěrkové cestě a potřebovali jsme se napojit na ring road, což je asfaltová silnice kolem celého ostrova. Někdy se taky označuje jako road 1. Cestou jsme měli nádherný výhled na sopku Hekla, která je dodnes aktivní. Ve středověku ji Islanďané nazývali Brána do pekla. Poslední erupce se opakují téměř pravidelně v desetiletém cyklu a úplně poslední byla v roce 2000. Je celkem zvláštní, že na vrcholu je ledovec.
Po napojení na ring road jsme už pokračovali po asfaltu a za chvilku jsme dorazili k dalšímu vodopádu a to Seljalandsfoss. Je to jeden z nejznámějších vodopádů a to určitě kvůli své poloze hned u ring road. Je napájen řekou Seljalandsá a voda padá do hloubky 60 metrů. Seljalandsfoss je zajímavý tím, že za ním je vyhloubená jeskyně a dá jít až za vodopád.
Pomalu se stmívalo a my jsme už jen přejeli k vodopádu Skógafoss, u kterého je kemp, kde jsme přespávali. Mile nás překvapila slečna v recepci, která byla Češka. Vůbec v tomhle kempu bylo strašně moc Čechů. Vtipné bylo, když za Martinem a Boďanem přišla skupinka Indů s tím, jestli by jim nepomohli postavit stan 😀 Indové si vyhlídli někoho, kdo měl podobný stan jako oni. Bylo na nich vidět, že v životě stan nestavěli a vlastně vůbec nic nevěděli. Kluci jim to celé postavili, a Indové byli vděční, že mají kde spát 😀