Spalo se krásně. Vaříme snídani a ještě si vychutnáváme výhledy. Láďa s Evou si rádi přispí a docela nám trvá, než si všechno sbalíme. Vyrážíme až kolem 9:30. Procházíme kolem Trolltungy a vydáváme se na cestu směr chata Tyssevassbu. Ze začátku cesta docela utíká. Jdeme po vyšlapané cestičce mezi kameny. Postupem času ale přibývá sněhu a i když jsou cestičky většinou vyšlapané, tak se orientace zhoršuje, protože značené jsou pouze kamennými mužíky. Počasí je na šlapání příjemné. Je pod mrakem a teplota není příliš vysoká.
Přibývá také různých jezírek, potůčků, ale i celkem širokých říček. Sníh tvoří nad řekami a jezery sněhové mosty a musím říct, že někde máme skutečně strach projít. Netušíme, jak silné ty sněhové mosty jsou a zda se nepropadneme. V nebezpečných místech chodíme vždy po jednom a první jde ten nejtěžší, tedy Láďa 🙂 Musím říct, že trekové hole jsou v tomto terénu nutností. Někde by to bylo i na nesmeky, ale ty nemáme, tak stabilitu udržujeme holemi. Naše rychlost postupu se hodně zpomaluje. Před chatou se trochu ztrácíme, protože najít schůdnou cestu, tak abychom nemuseli brodit je skutečně těžké. Nakonec to ale nejde jinak a dojde na brodění. Teda spíš nechtěné. Říčka se dá projít po kamenech, ale moc se nám to příliš nedaří a všichni si namočíme nohy do ledové vody. K chatě to bylo pouhých 6 km, ale my jsme to šli 3,5 h. Pokud se terén nezmění, tak celý přechod určitě nestihneme. Navíc se ale bojím, kde budeme stanovat. Ne že by naše tarpy nešli postavit na sněhu, ale nemáme na to vybavení a určitě by nám byla dost zima.
Konečně docházíme k chatě a já se těším, že se vevnitř trochu ohřejeme. Chatař nám ale oznamuje, že kvůli covidu nás nemůže pustit dovnitř, pokud tam nehodláme spát. Smutně tedy zase vycouváváme a sedáme si venku v závětří. Rozbalujeme si oběd a alespoň využíváme místní kadibudky. Po chvíli za námi přichází chatař a trochu si s námi povídá. Vyptává se nás, jak nám přišla cesta sem. Láďa trochu zalže a říká, že v pohodě, i když mě ani Evě to moc v pohodě nepřišlo. Terén byl skutečně náročný a náš postup pomaloučký. Chatař nás ale ujišťuje, že je dál sněhu sice ještě víc, ale čím víc na východ budeme, tím méně sněhu bude. Takže když dojdeme výš, tak bychom se sněhu měli zbavit. To mě uklidňuje, že bychom nemuseli spát na sněhu.
Zvedáme se a pokračujeme dál. Sněhu skutečně přibylo a je těžké v něm jít ale i se orientovat. Někdy není ani od mužíka k mužíku. Nezbývá než prostě jít a doufat, že se mužík někde objeví. Občas koukneme do mobilu na GPS, abychom věděli, kterým směrem máme jít. Procházíme krásnou, ale studenou krajinou. Na sněhu je zima a já i Eva vytahujeme čepici. Musíme pokračovat dál, dokud sněhu nebude ubývat. Šlapeme statečně dál další
3,5 h. Sněhu skutečně ubývá, a objevují se místečka vhodná na stanování. Eva už toho má dneska skutečně moc a chtěla by už zakempit. My ostatní bychom ještě klidně pokračovali, ale jdeme se podívat po vhodném místě na postavení stanu. Koukáme i do mapy a vidíme, že před námi je celkem široká řeka, kterou je nutné přebrodit. Ráno se nám brodit ledovou řeku fakt nechce, takže se rozhodujeme, že ji přebrodíme ještě dneska a zakempíme hned za ní.
Docházíme k řece a její síla nás dost překvapí. Voda je tak po kolena, možná do půlky stehen, ale proud je hodně silný a teplota bude hodně nízká. Koukáme, přemýšlíme a pak se rozhodneme, že to zkusíme přejít o kus dál, kde je stále sněhový most. Nejsme si příliš jistí, ale vypadá stále ještě bytelně. Hodně se bojím, ale bude to lepší než brodění. Nakonec to procházíme bez problému, a hned za řekou si na rozcestí stavíme stany. Eva i já jsme dost utahané a jsme moc rády, že už můžeme odpočívat. Místo je krásné, hned u řeky, takže vody je dostatek. Dnes se koupat nebudu, protože voda je neskutečně ledová. Vaříme si večeři a brzy zalézáme do spacáku, protože i venku je dneska dost zima.
Ušli jsme 14 km s celkovým převýšením 730 m.