Budík nás budí brzy. Chceme dneska brzy vyrazit, protože jsme se rozhodli spojit poslední dvě etapy do jedné. Velmi často lidé spojují tyhle dvě etapy, i když jdou v opačném směru. Vycházeli jsme kolem 7h a šli jsme úplně sami. Počasí ze začátku vypadalo dobře. Bylo polojasno a i duhové hory byli zprvu krásně vidět. Po 3 km nás čekalo snad poslední brodění. Davidovi se to nakonec podařilo nějak přeskákat po kamenech, ale nebyla to úplně dobrá cesta. Takže já jsem to klasicky přebrodila. Začali se opět stahovat mraky v nízkou oblačnost a vše zakrývat. Moje nálada byla najednou na bodu mrazu. Za brodem se cesta prudce zvedala a my museli vyfuňet 400m převýšení. Výhledy byli excelentní, než nám je zakryly mraky. To už jsem byla opravdu protivná. Když jsme se vyhoupli nahoru, tak se mraky záhadně rozestoupily a my si mohli užívat geotermální jezírka, průrvy, z kterých proudila horká pára a všudy přítomný puch siřičitanů. Uvědomila jsem si, že je hloupost si kazit tuhle překrásnou a výjimečnou krajinu svoji špatnou náladou. Nechala jsem tedy pochybnosti o počasí za sebou a snažila jsem si to užít na 100 %.
Dál jsme pokračovali mírně zvlněným terénem, až se před námi objevila naprosto božská vyhlídka. Mraky se znovu roztrhali a my viděli duhové hory v celé své kráse. Vůbec jsem nemohla uvěřit, že něco tak nádherného můžu vidět na vlastní oči. Všude ty nádherné barvy a v dáli byla vidět pára z geotermální činnosti. Prostě úchvatné místo. Kocháme se a fotíme o sto šest. Jsem naprosto nadšená. Pokračujeme dál a začínáme lehce klesat. Procházíme takovou náhorní plošinou, která je ale plná velmi krátkých a prudkých klesání a stoupání, vyplněnými sněhovými mosty. Některé sněhové mosty už nevzbuzují přílišnou důvěru, ale i kdybychom se propadli, tak by nám nic nehrozilo. Spíš je to takové otravné, jak to člověk neustále musí sbíhat a vybíhat. Na obzoru se už začíná rýsovat chata Hrafntinnusker, která leží v sedle, které je nejvyšším bodem Laugavegur treku. Tato chata leží v půlce naší dnešní etapy. Potkáváme opět další zájezd s průvodci. Tento trek je skutečně velmi populární a není příliš náročný, takže ho zvládnou i nezkušení turisté.
Do sedla k chatě dorazíme kolem 10:30. Už mám velký hlad, ale chtěla jsem počkat až k chatě. Dáváme si oběd venku na lavičkách před chatou. Jsme 1000 m.n.m. a hodně tu fouká. Asi je to zde normální, protože před chatou jsou postaveny takové ohrádky (závětří) z kamenů na stany. Z opačného směru k nám přichází mladý Švýcar, který dnes začal v Landmannalaugaru. Chvíli si povídáme, ale je nám taková zima, že hned jak dojíme tak pokračujeme dál. Vůbec se nemůžu zahřát. Snažíme se jít hodně rychle, ale vítr hodně snižuje pocitovou teplotu. Lépe mi začíná být, až když přejdeme sedlo a začneme trochu klesat. Vítr se utiší a dokonce na nás vysvitne i sluníčko. Před námi se opět otevírají dech beroucí výhledy. Zastavujeme se u termální oblasti Stórihver, která je nádhernou ukázkou toho, co umí na Islandu horká voda a pára. Oblastí protéká horký potůček, jsou tu jezírka, větší i menší vroucí tůňky, pobublává tu voda i bláto, krajina oplývá mnoha barvami. Samozřejmostí je sirný puch. Voda má zde skutečně kolem 100°C.
Šlapeme dál a musím říct, že už si to opravdu neskutečně užívám. Jsem nesmírně vděčná, že tu můžu být a plnit si tím svůj sen. Krajina je krásná, barevná. Do odstínů oranžové a zelené se přidává i tyrkysově modrá. Můžu na těch scenériích oči nechat. To ale ještě netuším, co mě čeká za pár kilometrů. Obejdeme hřeben a před námi se otevře celé údolí Landmannalaugaru a jeho překrásných duhových hor. Nemůžu být víc unešená a šťastná. Fotíme všechno snad dvacetkrát. Island je opravdu výjimečný. Začínáme klesat a neustále před očima máme tuhle dokonalou krajinu. Jsem strašně ráda, že jsme to šli v opačném směru, než je běžné, protože tuhle krásu máme jako třešničku na dortu na konec našeho treku. Obcházíme sopku Brennisteinsalda. Její nadmořská výška je přibližně 855 metrů. Její název v překladu znamená: vlny síry. Na svazích hory se vyskytují skvrny síry, které je zbarvily. Hora je zbarvena i jinými barvami: zelenou z mechů, černou a modrou z lávy a popela, železo vyskytující se v zemi horu zabarvilo také do červena. Je to jedna z nejbarevnějších hor Islandu. Hora je stále aktivní sopkou a na jejích svazích se vyskytují horké sirné prameny a vývěry páry. Před horou se rozprostírá velké obsidiánové lávové pole, kterým prochází naše stezka. Potkáváme už opravdu velké davy turistů. Není se čemu divit, Landmannalaugar, je jedno z nejznámějších oblastí na Islandu a lze tam dojet terénním autem či autobusem. Spoustu lidí se sem zajede na jednodenní výlet, a nebo přespí na chatě či v kempu.
Po příchodu do Landmannalaugaru, jsme dost zaskočeni. Je tu snad víc lidí než na Václaváku, naprostá turistická destinace. Těšila jsem se, že se konečně vykoupu v přírodních termálních pramenech, které se tu nacházejí, ale davy turistů mě skutečně odrazují. Je to dost kontrast s předchozími dny, kdy jsme lidi sice potkávali, ale rozhodně to nebyli takové davy. Jelikož jsme spojili dvě etapy do jedné, tak jsme sem dorazili o den dříve, než jsme plánovali. Jsme tu kupodivu dost brzy, cca už v 14:30. Původně jsme si mysleli, že tady zůstaneme v kempu do druhého dne a ještě si uděláme zítra nějaký menší výlet po okolí. Jízdenky na autobus máme až na zítra, ale domlouváme se, že to půjdeme zkusit, zda by nás autobus nevzal už dnes do Reykjavíku. Autobus sem jezdí pouze jednou denně, takže máme docela štěstí, že jsme dneska byli tak rychlí a došli jsme tak, že autobus stíháme. V rychlosti si ještě vařím jídlo, protože mám dost hlad a pospícháme na autobus. Řidič nemá vůbec žádný problém nás vzít a tak do Reykjavíku dojedeme už dnes. Autobus je to terénní s vysokým podvozkem, přizpůsobený na brodění i offroad jízdu. Na můj vkus jede řidič skutečně rychle a já se už nemůžu dočkat, až dorazíme na asfaltovou silnici. Objíždíme známou sopku Hekla, ale kvůli mlze a nízké oblačnosti není bohužel vidět. Cestou máme ještě občerstvovací přestávku v městečku Hella. Do Reykjavíku přijíždíme kolem 19h. Uděláme si ještě procházku a z autobusového nádraží jdeme pěšky do kempu (cca 4km). Cestou se k nám přidávají dva muži z Izraele a vyptávají se nás, odkud jdeme. Zjišťujeme, že i oni se chystají na Laugavegur trek a tak se nás vyptávají na různé informace. Před kempem se rozdělíme a popřejeme jim šťastnou cestu. My se ubytováváme a já se už nemůžu dočkat horké sprchy. Po večeři si ještě skočíme do místního obchůdku koupit nějaké jídlo na snídani a pak už zalézáme do spacáků a usínáme.
Dnes jsme ušli 22 km s celkovým převýšením 1590 m. Tím jsme dokončili Laugavegur trek za 3 dny.