Ráno mě budí sluneční paprsky. Hrozně se těším na snídani. Koupila jsem si samozřejmě můj milovaný skyr a mrkvový koláč. Všechno jsem si pěkně venku vyskládala na alumatku a užívám si ranní piknik. Po snídani se jdeme projít do města. Vyrážíme směr nábřeží Rauðarárvík, kde je socha vikingské lodi Sun Voyager. Kovový skelet lodi připomíná založení hlavního města Islandu Vikingy. Podle jejich zvyků každý osadník připlouvající k ostrovu hodil z lodi do moře své posvátné sloupy a usadil se pak na místě, kde je vlny vyvrhly na břeh. V roce 871 se takto norský viking Ingólfur Arnarson usídlil v místě, které podle páry stoupající ze zdejších termálních pramenů nazval Reykjavík – Kouřový záliv. Pak pokračujeme k budově koncertní síně Harpa. Doufám, že si zde budu moct odskočit na záchod. Pamatuji si, že před dvěma lety jsme zde byli. Bohužel je Harpa zavřená, i přes to, že by podle otvírací doby měla být otevřená. Zkusíme tedy veřejné toalety v centru Reykjavíku. Procházíme hlavní třídou až ke kostelu Hallgrímskirkja. Veřejné toalety byly zrušeny a bohužel ani v kostele není možné si odskočit. Chceme zajít do nějaké kavárny, ale v té, kterou jsme si vybrali, mají rozbitý terminál a platit lze pouze hotově, jenže my žádnou hotovost nemáme. Ze zoufalství se vydáváme na autobusové nádraží, kde jsou konečně otevřeny veřejné toalety. Musím říct, že absence veřejných toalet nás dost rozladila. Na benzínce si koupíme svačinu a vracíme se městem zpět ke kempu. Skočíme ještě do obchodu, abychom si nakoupili zásobu skyru domů 🙂
V kempu uvaříme oběd a pak jen odpočíváme. Dám si do umývárny nabíjet power banku. Lidé si tam nechávali nabíjet telefony i chytré hodiny. Když šel David okolo, tak si všiml, že naše power banka je pryč 🙁 Projdu celý kemp, zeptám se na recepci i pána, který uklízí, ale nikdo moji pawerbanku neviděl. Prostě nám ji někdo ukradl. Jsem z toho opravdu hodně otrávená. Něco takového bych nečekala. Už se s tím bohužel nedá nic dělat. Ještě máme několik hodin, než budeme muset na autobus na letiště. Jdeme tedy ještě zabít čas a relaxovat do termálního bazénu. Po návratu si uvaříme večeři, všechno zabalíme a chystáme se odejít. Ještě potkáváme tu milou skupinku Čechů, s kterými jsme se potkávali půlku treku. Loučíme se s nimi a upozorňujeme je, že jsme zde byli okradeni. I oni mají tuto zkušenost, protože při příletu jim někdo ukradl celou kosmetickou taštičku. Prostě si zde člověk musí dávat pozor.
Jdeme pěšky na autobusové nádraží, odkud nás bere autobus na letiště. Na letišti máme ještě 4h času. Je to trochu otrava to čekání. Ale nakonec se dočkáme a ještě odlétáme o půl hodinky dříve, než bylo v plánu. Do Prahy přilétáme v 7h ráno. Zavazadla se nám neztratila a my to ještě bereme přes centrum, kde si dáváme v Crepérii snídani. Jsme šíleně unavení, protože jsme víc jak 24h nespali. Takže program na dnešní den je jasný. Odpočívat 🙂 Musím říct, že to byl jeden z nejkrásnějších treků, který jsme kdy šli. Island je naprosto neskutečný ostrov s překrásnou přírodou. Bála jsem se dost počasí, protože na Islandu je to skutečně nepředpověditelné, ale nakonec nám to vyšlo skvěle. Viděli jsme téměř všechnu tu krásu. Jsem skutečně ráda, že jsme se rozhodli jít ve směru Skógar – Landmannalaugar. Stoupali jsme proti proudu řeky Skóga a viděli všechny její překrásné vodopády. Po přejití sedla Fimmvörðuháls jsme měli neskutečné výhledy na Pósmork, do kterého jsme klesali. A co se týče Laugavegur treku, tak i zde jsem velmi ráda, že jsme zvolili tento směr. Každá etapa byla jiná a překrásná, ale to co nás čekalo na konci, nás totálně dostalo. Duhové hory jsou neskutečné a měly jsme je jako třešinku na dortu. Prostě to nejlepší na konec. Není divu, že je Laugavegur trek tak velmi populární. Navíc je průchozí cca jen 2-3 měsíce v roce. Po zbytek roku je pod sněhem. Měli jsme štěstí v tom, že cestování po Covidu není takové jako před ním a i přes to, že jsme lidi potkávali, tak trek přeplněný nebyl. Jak už jsem psala, tak Laugavegur trek není nikterak náročný a zvládne ho téměř každý. Fimmvörðuháls trek byl náročnější hlavně co se stoupání a klesání týče. Před dvěmi lety by mne ani ve snu nenapadlo, že bych se sem někdy vrátila a oba treky si prošla, ale stalo se. Ono totiž není zas až tak těžké si plnit cestovatelské sny. Uvědomila jsem si, že se stačí jen rozhodnout a může se jet. Takže Laugavegur a Fimmvörðuháls jsou moje splněné sny a budu na ně dlouho vzpomínat.
