Ráno v hotelu nás čekala naprosto luxusní snídaně. Dávám si hned několik chodů, protože následující týden budu snídat ovesné kaše. Po dlouhé a klidné snídani si zabalíme a vydáme se ještě na prohlídku nejbližšího okolí. Hned naproti hotelu je park s dřevěným kostelem postaveným v novogotickém stylu v roce 1912, který je jednou z největších dřevěných staveb ve Švédsku. Hodně jsme si s Ondrou včera povídali o železném dolu, který je naprostou dominantou města a samotné město vzniklo jen díky těžbě železné rudy. Těžba začala již v 17. století, avšak až do konce 19. století nedosáhla většího rozsahu, hlavně pro špatnou dostupnost lokality, špatné povětrnostní podmínky a vysoký obsah fosforu v rudě. Postupem času se postupy těžby a zpracování rudy zdokonalovaly a v roce 1890 vznikla těžařská společnost LKAB (Luossavaara-Kiirunavaara Aktie bolag). V roce 1890 byla Kiruna spojena železnicí s norským přístavem Narvik a o 2 roky později také se švédským přístavem Luleå. Během druhé světové války byla převážná část produkce posílána vlakem do přístavu Luleå, odkud byla odvážena do nacistického Německa, které ho využívalo pro svoji válečnou výrobu. Důl v současné době dosahuje hloubky 1175 m pod bodem, kde těžba začala, a je možné se vypravit na exkursi přibližně do poloviny této hloubky. V době covidu to ale nebylo možné a moc nás to mrzelo. Musí to být velmi zajímavý zážitek. V roce 2004 bylo rozhodnuto, že centrum města se bude muset v důsledku rozšiřující se těžby zbourat a přemístit, jelikož vlivem sesedání se město propadá. Přemístění by mělo být provedeno v následujícím desetiletí. S přemístěním centra města, které podmiňuje zachování těžby (jež je pro město klíčová), souhlasí 96 % obyvatel. Na druhé straně města již vzniká nová Kiruna. Byla například přemístěna radnice a pokračuje tam výstavba nových bytů. Obyvatelé mají 3 možnosti. Buď se přestěhují do nového bydlení, které těžařská společnost nechá postavit, nebo si mohou nechat svůj dům přemístit, anebo si postaví dům po vlastní ose za peníze, které získají za výkup svého současného bydlení. Přesunu se dočká i onen dřevěný kostel.
Pokračujeme na autobusové nádraží, před kterým stojí maketa rakety Maxus. Nasedáme do autobusu, který nás odveze do 70 km vzdálené Nikkaluokty, kde začíná náš trek. Cesta trvá zhruba 1,5h. Před 12h vystupujeme v Nikkaluoktě, což je malá sámská vesnice. Nachází se zde horská chata, malý obchod, restaurace a kostel. Je to výchozí bod mnoha letních i zimních tras. Využijeme veřejné toalety, doplníme si vodu a dáme menší svačinu. Před hlavní budovou je závěsná váha a tak si samozřejmě vážíme batohy. Já mám nějakých 13 kg a Jirka, který má batoh největší, má 22 kg. Uděláme společnou fotku na začátku trasy a můžeme vyrazit. Tahle část je velmi populární, protože cca za 19 km je obrovský luxusní horský hotel Kebnekaise fjällstation, z kterého se vychází na výstup na nejvyšší horu Švédska Kebnekaise. Náš původní plán byl, že zakempíme za Kebnekaise fjällstation a druhý den si na tuto horu vystoupáme. Ondra nám ale poradil, že mnohem hezčí cesta a také méně přelidněná je z východní strany Kebnekaise. Náš plán jsme tedy přehodnotili, horu obejdeme a vystoupáme na ní z druhé strany.
Cesta je naprosto parádní, je to spíš taková dálnice a jde se po ní moc dobře. Po dvou kilometrech usedáme na louce k obědu. Počasí je nádherné. Sluníčko svítí, ale hodně fouká. Jak jsme za polárním kruhem, tak slunce je poměrně nízko nad obzorem a člověk má stále pocit, že už je večer, i přes to, že je třeba teprve poledne. Přes řeky vedou mosty, takže brodit nemusíme a ani bychom za celou trasu neměli. Po 6 km docházíme v chatě Enoks u jezera Láddjujávri. Chata má restauraci a kluci si zde dávají kafíčko. Je zde také přístav, a pokud člověk využije místní loď, tak si může zkrátit cestu k Kebnekaise fjällstation zhruba o 5 km.
My pokračujeme dále a narážíme na první meditační plácek, kterých je podél cesty spousta. Jsou dokonce označeny v mapě 😀 Chtěli jsme dneska ujít cca 20 km až za chatu Kebnekaise fjällstation, ale nějak mi dochází síly. Je 18:30 a my se nakonec rozhodneme, že využijeme nádherného kempovacího místa už 2 km před chatou. Je to krásný plácek hned u řeky, takže zdroj vody máme a jsou zde i suché záchody s polystyrenovými prkénky, což je úplně senzační nápad, protože vás to nestudí 😀 Postavíme stany, já skočím pro vodu a uvaříme večeři. Po západu sluníčka zalézáme do stanu a já brzy usínám.
Dneska jsme ušli 17 km s celkovým převýšením 790 m.