Čeká nás poslední den našeho putování a také ten nejnáročnější. Vstávali jsme tedy poměrně brzy (spíš kluci vstali poměrně brzy na jejich poměry :-D). Opět jsme si uvařili čaj, zalili kaši a dali sušit spacáky. Před vyjitím jsme se ještě stavili u studánky a nafiltrovali vodu. Náš dnešní cíl byl nocležiště v Novém Údolí.
Bučiny jsme šli po červené turistické značce přes Knížecí pláně až do Strážného. Tahle část pro mě byla naprosto nejkrásnější z celého přechodu Šumavy a budu na ni dlouho vzpomínat. Šlo se po úzké cestičce, která vedla přes louky a lesy na hranici s Německem. Bylo zde hodně starých základů domů a zbytků osad, které tu prospívali ještě před válkou a následným odsunem Němců. Tohle místo dýchalo historií, ale i ty přírodní scenérie byli nepopsatelné. Nádherné louky s urostlými stromy a kvetoucí borůvky. Hodně tu foukalo, i když svítilo sluníčko, tak se bunda hodila. Šlapalo se náramně, bavilo mě to a ani nevím jak, ale za pár hodin jsme byli ve Strážném. I zde bylo nocležiště vybaveno lavičkou se stolem (jako všechna šumavská nocležiště). Dali jsme si zde obědovou pauzu. Nadlábli jsme se a trochu si odpočinuli. Sluníčko pálilo o sto šest, a proto bylo super pro odpočinek využít stínu stromů.
Dál už mi cesta bohužel vůbec neutíkala. Šli jsme opět po asfaltové cyklostezce, která křižovala potok jménem Řasnice. Bylo dost teplo, tak jsem využila chvíle, kdy kluci filtrovali vodu, a osvěžila jsem si v potoce nohy. Voda byla hodně studená, ale nevadilo mi to. Pokračovali jsme Krásnohorskou cestou přes místa, kde se lidé za normalizace snažili uniknout přes hranice do Německa. Prošli jsme i kolem pomníku Bohumila Hasila, který byl na tomto místě 13. září 1950 smrtelně zraněn, když se se svým bratrem Josefem Hasilem pokusil přejít do Německa. Josef Hasil byl šumavský převaděč a pro svoji nepolapitelnost se mu přezdívalo Král Šumavy.
Pak jsme se s kluky museli rozdělit, protože oni nasadili tempo, které drželi až do Nového Údolí, ale já už jsem toho měla celkem plné zuby a potřebovala jsem častější pauzy. Došla jsem z posledních sil. V kiosku jsme si dali vynikající hroznovou limonádu a po chvíli odpočinku jsme se přesunuli od nedaleké restaurace, kde jsme se pořádně najedli. Na nocležiště jsme dorazili celkem pozdě, protože už bylo téměř celé zabrané. Bylo zde asi nejvíc lidí, co jsme zatím na nocležištích zažili. Bylo nutné si ošetřit vzniklé puchýře. Byla jsem velmi překvapená, že se mi dělají i těchto lehkých botách. Nicméně teď už můžu říct, že to byl pouze tento jeden trek, kdy jsem z těchto bot měla puchýře. Nyní s nimi chodím už 3/4 roku a úplně bez problémů. Jiné boty bych už nechtěla 😉 Bohužel jsme se zde setkali i s neohleduplnými poutníky, kteří šli pouze cca 15 km denně a na nocležištích pak popíjeli a byli hluční. Naštěstí jsem měla špunty do uší, tak jsem se vyspala dobře. Dneska jsme ušli 29,5 km s celkovým převýšením cca 890m.
